Proč si připomínat válku?

Od konce druhé světové války uběhlo sedmdesát dva let, ale poučení z tohoto těžkého období by mělo zasahovat do dnešních dnů. Proč je tento odkaz, především pro dnešní politiku, tak důležitý?  

Je to sedmdesát dva let, co byl ukončen nejhorší válečný konflikt v dějinách lidstva, druhá světová válka. Sedmdesát dva let, to už je téměř průměrný lidský život. Lidí, kteří tento konflikt pamatují, je proto čím dál méně. To by však nemělo být důvodem, aby odkaz této události slábl. Neměli bychom zapomenout, proč se tato událost stala, abychom nemuseli něco podobného prožívat znovu.

Každý válečný konflikt se rozhořívá postupně. Jenže ve chvíli, kdy je oheň v zárodku a dal by se snadno uhasit, si ještě nikdo nepřipouští, že hoří. Na rozdíl od válek vedených před mnoha sty a tisíci lety, je druhá světová válka velice dobře zdokumentovaná. Její průběh, ale i její zárodek a příčiny. Takže poučení z ní se nabízí, nejen proto, že byla největší.

Na počátku tohoto konfliktu stála krize a diktátor. Diktátoři povstávají z krizí, jako Fénix z popela. Ale můžeme se ubránit krizím? Těžko. Demokratické mechanismy v každé zemi proto musí být tak silné, aby ani v době ekonomického oslabení nemohl povstat diktátor. To se lehko řekne, těžko udělá. Diktátoři, potenciální zakládači válečného konfliktu, se nám rodí přímo před očima. Nedávno dostal absolutní moc v Turecku Recep Erdogan. Myslím, že je z něj diktátor, jen se ještě neprojevil. Ale jak to tak vypadá, nikdo se tím příliš nevzrušuje. A takových zemí je víc. Co dělat, aby se to nestalo i u nás?

Řešení tady je: poučit se z historie, sledovat zárodky požárů a demokratickými mechanismy je včas hasit.

Abychom to mohli dělat, musíme mít nejdříve tyto demokratické mechanismy zavedeny. A to musíme začít každý od sebe. Jinak, než vybudováním stabilního politického prostředí toho nedosáhneme. A to bude ten problém. V době, kdy je normální, že se politici hašteří jako báby na trhu, používají na sebe podrazy, pořádají politické kabarety, ponižují se na veřejnosti, vzájemně se šmírují, lžou, kradou, odklánějí peníze a přidělují si trafiky, je těžké posilovat demokracii. I když se všichni tímto slovem ohánějí, je jasné, že to jsou od nich jen prázdné fráze. „Zachování demokracie“ má pro ně význam „zachování mého koryta“. Protože od nadávání si, podrazů a hrubosti, je už jen kousek k násilí. A pak vyhraje nejsilnější, to znamená nejbezohlednější a potenciální diktátor.

Je vidět, že struktury, které se nám usadily na vládnoucích a politických postech, jsou prohnilé odshora až dolu. Je jasné, že nemá cenu vyměnit pár lidí, protože to je jako dát pár nových brambor do pytle plného shnilých. Za chvíli také shnijí, neodvratně. Jediným řešením je vysypat celý pytel a nasadit brambory nové (politikové prominou, že jsem je přirovnal k něčemu tak obyčejnému, jako je brambor, nic jsem tím nemyslel, okamžitý nápad). A nejlépe je nedávat do pytle, kde na ně není vidět a mohou si tam vesele zahnívat, ale nechat je hezky všem na očích.

Takže jsme zase u voleb. Volit nové strany, které nejsou touto hnilobou zasaženy. A nejlépe takové, které prosazují opravdu demokratické mechanismy, jako jsou referenda, osobní odpovědnost politiků. Aby se nám politické prostředí pročistilo a zkultivovalo. Aby se stalo opravdu demokratickým a nehrozilo, že by to mohl převzít nějaký diktátor. Dát jasně najevo znechucení dnešním stavem. To můžeme sice dávat najevo nejrůznějšími způsoby, ale účast ve volbách je ten nejúčinnější. A tam by měli být všichni, kdo se účastní dnešních špinavých politických her, posláni na smetiště dějin.

Definice války zní: „Válka je pokračování politiky násilnými prostředky“. Ať je naše politika natolik kultivovaná, aby k takovému pokračování nemohlo nikdy dojít.