Právo na život a povinnost jej bránit

Teroristické útoky v evropských městech, incident končící smrtí v Chomutově, vraždící kanadská zdravotnice. Tyto případy mají jedno společné, umírali při nich lidé. Jak je to s naší povinnosti bránit životy druhých?

Právo na život je úplně to nejzákladnější právo. Jeho pošlapání by nemělo být ničím ospravedlnitelné. Mnohdy je však složité rozplést motivy a posoudit konkrétní situace, aby bylo možné pachatele spravedlivě potrestat, nebo naopak zbavit obvinění. Pojďme se podívat na případy zmíněné v úvodu.

Evropská města zažívají těžké období. Teroristické útoky jsou na denním pořádku. Evropa se stala bojištěm, na kterém umírají nevinní lidé. Pro boj využívají teroristé věci tak běžné, jako je automobil. Nedá se proto najít preventivní obrana (kdyby se pokusili přijet s tankem, daleko by se nedostali, ale útok normálním automobilem se nedá předem odhalit). Nezbývá než se spolehnout, při větších akcích, na preventivní opatření a na pohotovost policie, vojáků nebo běžných občanů, vlastnících střelnou zbraň, při samotném útoku. Jde o životy nevinných lidí, takže rychlá eliminace útočníka je základním požadavkem. Policie a armáda není, a ani nemůže, být všude. Proto se normální občané stanou páteřním prvkem obrany před těmito druhy útoků. Lidé, kteří vlastní legálně zbraň, ji budou muset být připraveni použít. Na státu je, aby takové lidi pečlivě vybíral (ne každý je způsobilý nosit zbraň, dokonce bych řekl, že jich bude mnohem méně, než si myslíme, takže důkladné prověření je na místě) a aby je nikterak neperzekuoval, pokud je okolnosti donutí zbraň použít k ochraně života svého i ostatních. V případě teroristických útoků je to celkem jasné.

Ale je třeba důkladně posuzovat, aby se za obranu před terorismem nepovažoval každý incident, kde vystupuje střelná zbraň a automobil. Takový případ se odehrál nedávno v Chomutově. I proto (nebo právě proto), že v něm bylo zapojeno romské etnikum, se stala tato událost často diskutovanou a vyvolávající velké emoce. Mnozí by střelce glorifikovali a za jeho čin medailemi vyznamenávali (ti co k romum příliš sympatií necítí), jiní naopak mluví o vraždě, či přímo popravě (především příbuzní oběti a organizace s nimi sympatizující). Ani jedno není správně! Tyto odsudky by neměly zaznít (ani podivování se některých, že střelec je ve vazbě, není na místě, čin je to natolik závažný, že uvěznění je zcela přirozený následek). Policie by měla vše řádně vyšetřit, bez ohledu na mediální tlaky z obou táborů, měla by dokázat rozkrýt dění té noci do té míry, aby dokázala, jestli byl střelec jen naštvaný pracující, kterému ujely nervy, nebo ochránce života svého i životů jiných lidí (a je úplně jedno, že ti co ochránil, jsou teď proti němu). A pak jasně říct: Je to vrah, nebo naopak, je to člověk chránící právo nejvyšší, právo na život. A pokud opravdu ochránil životy, měly by mu být nahrazeny veškeré útrapy, újmy a náklady, které mu následkem vyšetřování tohoto činu vznikly. Aby se lidé nebáli postavit se na obranu života. Ale nepředbíhejme, vyšetřování zdaleka neskončilo, zatím vůbec není jasné, kdo je v tomto případě agresor a kdo oběť.

V případě dalším to však jasné je. Kanadská zdravotní sestra se přiznala k osmi vraždám seniorů v domově s pečovatelskou službou. Tady se asi veřejné mínění shodne: byla to zrůda, která si zaslouží provaz. Proti jejímu zavření na doživotí nebude vůbec nikdo protestovat. Vzala hned několika lidem to výsostné právo, právo na život. Slitování si nezaslouží. A kdyby se objevil nějaký střelec, který by jí zabránil ve vykonání byť jen jediné té vraždy, byl by oslavován. Takový člověk však u jejich činů nikdy nebyl. Avšak byli tam jiní lidé, kteří o vraždách věděli a svoji morální povinnost bránit život druhých nesplnili. Vražedkyně přiznala, že se v průběhu let, kdy tyto své hrůzné činy páchala, svěřila několika lidem. Mimo jiné svému pastorovi, který ji vyzpovídal, ale nic s tou hroznou informací neudělal. Přispěl tak nepochybně ke smrti dalších lidí. Je snad zpovědní tajemství nadřazeno právu každého jedince na život? Proč pastor nebránil toto právo a svojí nečinností dopustil, aby zemřeli nevinní lidé? Neměl by se octnout na lavici obžalovaných? Já si myslím, že ano. Věděl, že zpovídá aktivního vraha, který zabíjel a zabíjet bude dál. Stejně tak by se měl octnout na lavici obžalovaných právník, kterému se vražedkyně rovněž svěřila, a který jí jen poradil o tom mlčet. A s nimi měli být obžalováni i všichni další, kteří o tom věděli a nic nedělali. Protože právo na život je právem nejvyšším a je povinnost ho bránit. To je nezpochybnitelné.