Pozveme Velkého bratra až do ložnice?

Praha bude investovat přes miliardu do kamerového systému. Jiná města nezůstávají v pořizování kamer pozadu. Ubývá nám soukromí. A dobrovolně se ho vzdáváme i na internetu. Je to dobře?

Odpověď na tuto otázku není jednoznačná. Začneme kamerami v ulicích. Pořízení kamerového systému opravdu zlepšilo bezpečnostní situaci, umožnilo strážcům pořádku v mnoha případech včas zasáhnout a zabránit tak událostem neblahým (a když už to nestihli, alespoň se podle kamerových záznamů dobře hledal pachatel). Takže kamerám v ulicích by patřilo nejspíše hlasité ano. S několika výhradami: ani takové nevinné záběry korzujících občanů by se neměly nikde volně šířit. Takže pracovník, který takové záběry monitoruje, popřípadě vyhodnocuje, by měl být pod hrozbou vysokého postihu odrazen od jakékoliv nekalé manipulace s nimi a od jejich nedovoleného šíření. A my, statisté a herci v této pouliční hře, bychom si měli být vědomi toho, že vstupem na ulici se ocitáme ve veřejném prostoru. A tam bude každá naše činnost sledována a v při nějakém průšvihu i hodnocena a po zásluze potrestána. Přispěje to k našemu zodpovědnějšímu chování.

Dalším stupněm ve hře „Velký bratr tě vidí“ jsou kamery umisťované v panelácích a bytových domech. Tam už není užitečnost jejich pořizování tak úplně jednoznačná. Při úmyslu, co nejlépe zabezpečit společný majetek, vychází nainstalování kamer jako ideální řešení. Zdánlivě. Kamery v tomto případě nedokážou zabránit zločinu či vandalství. Jsou tam jako preventivní element, ale bdělý domovník u nich nesedí 24 hodin denně, aby v případě sprejera plížícího se po suterénu s úmyslem dům zohyzdit a škodu tím přinést, hned vystartoval s ostře nabitým smetákem. Takže jejich užitečnost se ukazuje teprve v následném došetřování události, které by měly zaznamenat. A ta nebude až tak vysoká. Cizího vandala kamery nezastaví, domácí si dá pozor a příliš se do nich neusmívá. Ale záznamy pro nemístnou zvědavost, kdo kdy kam a s kým chodí domů, už jsou na světě. Na rozdíl od školeného a poučeného policisty u pouličních kamer, může mít k záznamům domovních systémů přístup i osoba, které by nikdo normálně něco takového nesvěřil.

Tohle většina obyvatel ví. Přesto však s instalací kamer v domě lidé souhlasí. Proč? Je to jednoduchý psychologický efekt: „já nemám co skrývat, ať se každý podívá v kolik a v jakém stavu chodím domů. Když nebudu souhlasit, budou si ostatní myslet, že mám co tajit“. A tak raději Velkého bratra pozveme k našim dveřím, na naši chodbu, do všech veřejných prostor našeho domu.

Velký bratr už je až na prahu našich bytů. Abychom si instalovali kamery i v bytě samotném a přidělali si jednu taky na sebe, po nás nikdo nechce. Proč taky. To děláme sami a dobrovolně! Díky internetu a sociálním sítím máme Velkého bratra stále za zády. Do ložnic už nakukoval dávno (ta pikantnost láká a přitahuje), ale teď je s námi doslova všude. Jen málo lidí má v mobilním telefonu zakázanou lokalizaci polohy, „selfíčka“ se vytváří úplně pořád, stále něco fotíme, natáčíme, informujeme svět, kde zrovna jsme a co děláme, kdo je s námi. A máme pocit, že díky tomu jsme „in“, že žijeme, že jsme otevřeni světu a svět je otevřený nám. Je to jen iluze. A možná už někde někdo si dává kamínek ke kamínku a vytváří mozaiku našich návyků, zvyklostí, činností a zlozvyků.

Zcela v duchu výše uvedeného psychologického efektu teď spousta lidí namítne: „nic špatného nedělám, nemám se za co stydět“. A taky dodá: „co by si o mě, obyčejném člověku, kdo zjišťoval, proč zrovna mnou by se měl někdo zabývat, to je paranoidní, jsem pro každého takového Velkého bratra naprosto nezajímavý“. Omyl! Lidská společnost se skládá z jedinců. A pokud se jiný jedinec, firma, organizace, stát nebo jiný subjekt rozhodne ovlivnit a ovládnout masu lidí, nejsnáze se to udělá, když využije informace o každém konkrétním člověku. Jediný způsob, jak tomu zabránit, je chránit si své soukromí.

Proti kamerám na ulicích nelze nic namítat (je to veřejný prostor), ale už kamery v domech stojí za zamyšlení (pokud se nájemníci znají a mají k sobě sousedský vztah, je lepší je nemít). A naše soukromí rozházené po internetu, po zdech sociálních sítí? To už je na pováženou. A na zamyšlenou, jestli se chceme za každou cenu (na požádání kdejaké hloupé aplikace) odhalovat a dávat v šanc náš soukromý život.

Že vám to nevadí? Že jsem paranoidní? Ano, možná. Ale stejně jako nechodím po ulici jen ve slipech, nevykřikuji kde bydlím a nezvu všechny nakouknout na vlastní záchod, chci si chránit své soukromí i ve virtuálním světě. Vyplatí se zjišťovat, co všechno je po nás požadováno virtuální sítí, přemýšlet, proč chce znát naši polohu, zájmy, stav, náladu. A taky přemýšlet, jestli tyto informace dáme nebo si ponecháme trochou soukromí. Já volím soukromí. A vy?