Parta slušně oblečených pánů a dam pózuje před fotoaparáty a kamerami. Představují programy pro následující volby. A všichni hledí hrdě vpřed a slibují, co všechno udělají. Ani jeden nemluví o tom, co už dokázal. Proč?
Přitom by to bylo tak snadné. Většina z nich už nějaké to kolečko ve sněmovně či ve vládě protočila. Byli u toho, dělali zákony, vládli. Někteří čtyři roky, někteří mnohokrát více. Tak proč nezazní místo slibů jenom výčet toho, co už dokázali? Proč jenom stručně neřeknou: „Dobrý den dámy a pánové, jsem politik XY. Zvolili jste mě před čtyřmi (osmi, dvanácti…) roky a za čtyři roky ve sněmovně jsem pro vás udělal tohle, tohle, tohle a tohle. A pokud mě zvolíte znovu, budu v tom pokračovat“. Takhle stručná by jejich řeč mohla být. Nemusely by se psát sáhodlouhé programy, stačí připomenout svoji práci pro lidi a shrnout své výsledky. A je to. To je nejlepší reference pro opětovné zvolení. Tak proč všichni tak sveřepě hledí jenom vpřed a dělají, že nikdy v žádné poslanecké lavici neseděli, nikdy o ničem nerozhodovali, nikdy u ničeho nebyli?
Odpověď je jednoduchá. Nejsou schopni si vybavit nic, co by opravdu udělali pro své voliče. Že nějaký volič existuje, zapomněli s prvním špuntem vystřeleným ze šampaňského na oslavu volebního úspěchu. V ten moment začíná divoká jízda mající jediný cíl, co nejlépe zabezpečit sebe a svou rodinu, nejlépe tak, aby se z toho v klidu dalo vyžít do konce života. A tak jsou ty krásné a ušlechtilé programy zapomenuty a jede se tvrdě po osobním prospěchu. Však čtyři roky nejsou až tak dlouhá doba, není čas řešit nějaké církevní restituce. Že jsme to slíbili? A komu? Voličům? Kdo to je? Že jsme slíbili zvýšit životní úroveň důchodcům? Proč, vydrží, z toho nic nekápne, raději ozvučíme nějaké to předsednictví a tři sta milionů je hned doma. Je třeba se věnovat odklánění, krabice s vínem nosit, manželky bezpečnostní službou nechat sledovat, jezdit z večírků opilý co imunita snese a také se věnovat zahrádce. Vlastně políčku. Solárními panely či řepkou osázenému. Je toho prostě spousta, co takový politik může dělat. A těžko si najde čas, aby si vzpomněl, cože to slíbil tomu podivnému tvoru, co se nazývá volič. Kdo to je, že už ho zase připomínáte?
A pak jsou čtyři roky pryč. Někteří si sbalí své odkloněné penízky, promění poctivě nabyté akcie za desetinásobky nákupní ceny, zabalí kabelky a jiné prezenty a mažou pryč. Ale někteří zůstávají. Chtějí zůstat, neb jejich konto zdá se jim ještě málo tučné, sžírá je touha ještě jednou podojit státní rozpočet, nestihli dokončit všechny kšeftíky nebo jenom mají mocné nutkání být na výsluní, sedět v té lavici, která znamená bezstarostný život a přitom tolik moci.
Jenže má to malý háček. Aby jim to bylo umožněno, musí opět vejít v kontakt s tvorem zvaným volič. Teď je žádoucí ho připomínat, teď je ta pravá chvíle. Jeho ruka musí vzít ten správný (náš) lístek a vhodit ho do volební urny. A tak před něj musí politik předstoupit. Těžko se může chlubit prací v minulých volebních obdobích, těžko může začít jmenovat sliby, které dal a splnil. A tak musí vytvořit sliby nové, prezentovat i sám sebe jako nového člověka, který ještě nic nemohl dokázat, protože zatím neměl možnost. Hledět hrdě vpřed, snad to voliče zmate, nechá se oklamat a podlehne pocitu, že tento politik je politikem opravdu novým, který se bude bít za jeho práva.
Proto ten odhodlaný pohled vpřed, jako by žádná minulost nikdy nebyla. (Ale ona byla, vzpomeň si voliči).
P.S..: Ale nebuďme tak pesimističtí, třeba to s námi tentokrát myslí opravdu poctivě :-).
