O lidech

O lidech z jiných zemí a jiných kultur. Něco o černoších, muslimech, Rusech, Židech a Arabech. Pár vlastních postřehů.

Většinu informací o světě nám zprostředkují média, televize, tisk, internet. Mělo by nám to dávat větší rozhled, ale často tomu tak není. Dnes dostaneme textovou, zvukovou i obrazovou informaci až do našeho „obýváku“. Takže máme dojem, že víme vše přesně, jasně a jednoznačně. Velký omyl. I dříve, když tato média neexistovala, při ústním podání, velmi záleželo, kdo a jak nám příběh vyprávěl. To se nezměnilo. Vypadá to, že dnes jsou informace objektivnější, ale bývá tomu právě naopak. Je mnohem snadnější realitu překroutit, otočit, zdeformovat. A tak je pořád nejlepší přesvědčit se na vlastní oči a vlastní uši. Snažím se tak činit. A tady je pár mých postřehů.

Za dob vysokoškolských studií jsme měli ve třídě černocha ze střední Afriky, konkrétně z Burundi. Již tenkrát to byla země sužovaná válkou, střídaly se tam vlády a každá nová začala tím, že důsledně vyvraždila vládu předchozí. Leopold byl kluk vcelku v pohodě, jen nesmělo dojít na náboženství. Když jsme při jednom hospodském posezení na toto téma narazili, bylo zle. Ani jsme to nijak špatně nemysleli, jen jsme v opileckém rozmaru chtěli, aby nám Leoš popovídal v co věří, jak je to u nich s náboženstvím. Dodnes nezapomenu na krví podlité oči, pohled ze kterého šel strach, radikální odmítnutí cokoliv k tomu říct s tím, že pokud budeme do toho nějak „šťourat“, tak nás pozabíjí. A tak dnes, když k nám jako migranti proudí (mimo jiných) i tito ebenově černí hoši vím, že v otázce náboženství s nimi nemá cenu diskutovat. Se zlou bychom se potázali. To je další důvod je tady raději vůbec nemít.

Při svém pobytu na Kavkaze, než jsme splnili hlavní cíl výpravy, vylézt na Elbrus, jsme měli spoustu příležitostí poznat domorodce v této oblasti. Blízkost muslimských zemí způsobila, že na gruzínské i ruské straně pohoří Kavkaz byl velký počet domorodců této víry. A tak jsem se mohl na vlastní oči přesvědčit, že si ani trochu neváží vlastních žen (při oslavě v místní hospodě vůbec nepochopil domorodý obyvatel, proč jsem mu zabránil nafackovat své manželce za nějaký malicherný prohřešek) a ani žen obecně (každý z mužů byl vždy pozdraven podáním ruky, našim kamarádkám se toto privilegium nikdy nedostalo). Zjistil jsem, že s Rusy se dá domluvit velmi dobře, najdou se tam lidé nezištní, bodří a srdeční, ale i úplatní (celníci asi všichni) a vypočítaví. Že podání ruky stvrzuje každý obchod víc než stostránková smlouva (a že v hospodě nedávají pivo do „cholódnika“, což jsem jim zazlíval nejvíce, ale to sem nepatří).

V Izraeli jsem při nočních procházkách Jeruzalémem pozoroval soužití Židů a Arabů. Fungovalo to, žili a obchodovali vedle sebe, bez problémů, žádné striktně oddělené zóny (existuje sice arabská a židovská zóna, ale přechod z jedné do druhé není znatelný), ruku v ruce se svorně snažili „pumpnout“ turisty o nějaký ten shekel. To je asi spojovalo a činilo z Jeruzaléma zónu klidu. Jinde to, pravda, tak růžové nebylo, pásmo Gazy a Golanské výšiny byly odděleny velice nepřehlédnutelně (tak vysoký plot jako mezi Gazou a ostatním izraelským územím jsem nikde neviděl, kam se hrabe naše „železná opona“).

V Jordánsku jsme zažili „arabskou pohostinnost“ a od té doby, když toto slovní spojení slyším, usmívám se. Není vůbec upřímná a nezištná. Byli jsme pohoštěni, levně svezeni autobusem, kávu jsme dostali, ale za to se očekávalo, že přespíme v jejich hotelu a utratíme tam spoustu peněz. A když tito pohostinní Arabové zjistili, že to nemáme v úmyslu, že chceme jít spát nikoli do hotelu, ale do pouště, bylo zle. Unikli jsme, ale moc nechybělo a místní police si nás (na žádost těch, co investovali svoji „arabskou pohostinnost“ nadarmo), pěkně podala.

Tak to bylo pár mých postřehů. Možná se mnou budete nesouhlasit, protože máte zážitky nebo informace zcela jiné, třeba i úplně opačné, ale slovy klasika: to je tak jediné, co s tím můžete dělat. Jsou to mé prožitky a mé zkušenosti, z nich vycházím při hodnocení a posuzování těch jiných národů a kultur, které se k nám tak vehementně cpou. A myslíte, že mé zkušenosti jsou méně objektivní a pravdivé než ty, co nám servírují média? To je na přemýšlení k velikonočnímu tichu a rozjímání.