Ekologické organizace se snaží zablokovat stavbu dálnic. Jejich boj má přispět k lepšímu životnímu prostředí. Ale jak je to doopravdy?
Doopravdy je to tak, že činnost „ekologických“ organizací v této oblasti páchá nedozírné škody. A to i na přírodě samé. Žaloby, rozklady a další taktické manévry, prodražují každou stavební činnost v našem státě do té míry, že se můžeme chlubit nejdražšími dálnicemi v Evropě (a bohužel v tomto případě neplatí, že nejdražší je nejlepší). Přitom většina těchto akcí je pouze účelová (aktuálně boj Dětí Země proti pokračování výstavby dálnice D11), pouze pro zviditelnění subjektů, které pro získání peněz ze státního rozpočtu (nebo od sponzorů) prostě vidět být potřebují. A tak bojují. Protože bojovníci jsou vidět víc, než tichý ochránce přírody. Řinčení zbraní je daleko slyšitelnější, než klidná argumentace.
Dobře, nechme jim právo bojovat. Ale podívejme se, na jakých základech vedou svoji svatou válku.
Ukryti za vznešené téma ekologie bojují proti výstavbě dálnic. Mohou být opravdu tak naivní, že si myslí, že když prosadí zákaz stavby dálnice, že tím prospěli přírodě? A čím? Tím, že ty auta budou jezdit někde po okresních silničkách, kde obtěžují hlukem a zápachem obyvatele obcí a měst? Nezbývá než se ptát s klasikem: A komu tím prospějete?
Nebo jsou tito pseudoochránci přírody naivní ještě o úroveň více? Myslí si snad, že když nebudou dálnice, tak nebude doprava, nebudou auta a vše se zazelená? To už by připomínalo manželky, které chodí nadávat hospodskému, že má hospodu a proto jejich manžel tak děsně chlastá. Může za to ta hospoda, kdyby nebyla, nepil by. Stejný případ a stejná naivita?
Ba ne, jejich boj je všechno jiné, jen ne naivní. Velice sofistikovaně umí zablokovat každou stavbu, jejich právníci jsou protřelí matadoři soudních sporů a dokáží využít každou skulinku v zákonech pro nekonečné průtahy stavebních povolení. A kdo na to všechno doplácí? Úplně všichni v tomhle státě. Místo, abychom budovali, končí finance na účtech právníků, advokátů a dalších osob do těchto válek zapojených. Státních i těch příspěvkových (takže svým způsobem taky státních, i když mnohdy za dotace státu proti němu bojují).
Problematika výstavby dálnic a dalších veřejně prospěšných staveb není jednoduchá. Je to spojeno s nutností vykoupit pozemky, které někomu patří, někdo k nim má vztah, má s nimi své záměry. To je věc velice citlivá. Zaznívají hlasy kritizující silný mandát vlastníků pozemků, kritizující velice obtížné prosazení stavebních záměrů státu. Na to je třeba říct, že je to dobře. Nemělo by být snadné někomu sebrat pozemek, byť za účelem ušlechtilým a se záměrem všeobecně prospěšným. V tomto není třeba zákony změnit. Změnit by se měl přístup úřadů, úředníků, politiků. Opustit aroganci moci, netečnost a skrývání se za bariérou vyhlášek, zákonů a osobní (ne)zodpovědnosti. Stát, jménem svých úředníků, by měl být schopen prosadit své záměry, ne silou, ale férovými nabídkami a čestným jednáním (také se vám zdá toto slovní spojení ve vztahu ke státní moci naprosto nepřirozené? To je jen tím, že jsme odvykli, mělo by to tak být).
A lidé skrývající se za nejrůznějšími organizacemi, vznešenými hesly, ochranou, záchranou a dalšími synonymy pro ušlechtilé cíle, by měli vystoupit s jasnějšími argumenty, proč právě tyto stavby blokují, s konkrétními námitkami, ne jen s obecnými „plky“ o snaze o lepší svět. Protože tím, že vynadají hospodskému, alkoholismus nevymítí. A tím, že zablokují výstavbu dálnice, nikomu život nezlepší, ani přírodě neprospějí.
P.S.: Než mě někteří diskutující napadnou, že ochraně přírody vůbec nerozumím a jen se do nich navážím, tak musím podotknout, že jsem vystudovaný ekolog. (Což sice vůbec nezaručuje, že tomu rozumím, ale alespoň dává naději, že o ekologii vím trochu víc, než Kateřina Jacques o biomase).
