Kdy nám zakážou zpívat?

V kuřáckých hospodách se nesmí kouřit. Na ulici se zase nesmí pít. A co zpívat? Zpívat ještě můžeme? Zatím ano, ve dne a potichu. Jinak na vás udělá „bububu“ svalnatec z „antikonfliktního“ týmu. Přituhuje!

Vymyslel se zákon, který nazvali zcela nelogicky „protikuřácky“, i když se měl jmenovat Zákon proti svobodě, part 1. (protože další díly jistě brzy přijdou, je ještě spousta odvětví, kde má občan svobodu volby, tak ať se nám to neplete). Jeho jediným efektem je hromada naštvaných hospodských, hromada naštvaných lidí před hospodami, hromada naštvaných obyvatel domů v okolí hospod. Naštvání lidí se ještě umocní, když si k cigaretě chtějí vzít ven to svoje točené. To se ve většině měst už taky nesmí, na ulici je konzumace alkoholu zakázána. A to je chvíle, alespoň v Praze, pro „antikonfliktní tým“. Draze zaplacení ostří hoši z bezpečnostní agentury „domlouvají“ kuřákům, aby nepili pivo venku, nezahazovali nedopalky a bavili se potichu. Název „antikonfliktní tým“ je název stejně zavádějící, jako je „protikuřácký zákon“ zákonem proti kouření. Zastrašovací tým by bylo přesnější. Ne, že by nebyl pořádek v ulicích potřeba, ale prosazovat ho pomocí tuctu svalovců, kteří už svými postoji dávají najevo, jak by asi případný rozhořívající se konflikt řešili? Trochu divná země. A to jsme teprve na začátku.

Roztržky, mezi občany před hospodami kouřícími a obyvateli u hospod bydlícími, jistě na sebe nadají dlouho čekat. Hluk a nedopalky (hospodský nepostavil na chodník popelník, proklet buď, nezodpovědný podnikateli) jim budou vadit, pochopitelně. Výjezdy policie a další zákazy přicházejí. Třeba zákaz kouření v okolí hospody, zákaz shromažďování se na ulici (když budete páni kuřáci hezky po jednom, nebudete se nahlas bavit a bude klid). Výrobci zákazových tabulek se radují, to je kšeft, tenhle zákon. A represivní složky jsou také spokojené. Nenajde se člověk, který by něco neporušil, vyjít na ulici se bude rovnat pohybu v minovém poli. Tam zákaz toho, o tom vím, vyhnu se, tam zákaz toho, uff to bylo těsně, ale co je to tady?!… tenhle zákaz neznám!…“bum!“.

No nic, žít ve městě je náročné, vyjedeme si ven, vyběhneme do polí, zahulákáme si, zpíváme, lahvičku piva otevřeme, cigaretku k tomu dáme… dokud nás neobstoupí drsní hoši v maskáčích: „Jsme polní antikonfliktní tým, právě jste porušili paragraf, zákon, vyhlášku. Pokuta, vězení a nebo (když tady ještě kamery nejsou) to můžeme vyřídit ručně, hoši potřebují potrénovat“. A když nám tak hezky domluvili, vlídně k nám pravili: „ A zpívat, pánové, to se taky už nesmí, včera byl schválen zákon zakazující tuto kratochvíli. Jedinou výjimku má jakýsi muezín. Zatím jich tu prý příliš není, ale už se k nám hromadně chystají. Jo, a protestovat proti tomu, tak to se taky nesmí“.

Že si dělám legraci? Samozřejmě, dělám. A směju se přitom. Ale je to takový křečovitý smích. Když vám berou po kouscích svobodu, z toho do smíchu moc není (a navíc, co když se to už taky nesmí!).