I mistr tesař se někdy utne

V tomto případě se mistru tesaři, ministerstvu financí, podařilo utnout hned o 100 miliard. Co na to normální daňový poplatník?

Nejvyšší kontrolní úřad našel na ministerstvu financí nepřesnosti v účetnictví za 100 miliard korun. Nejsem ekonom (i když dvacet let podnikání mi nepochybně nějaký přehled o daňových finančních operacích dalo) a tak se nebudu šťourat v systému podrozvahových účtů či metodice vykazování účetních rezerv. Vezmu to z hlediska obecného.

Ministerstvo financí si nárokuje kontrolovat kde koho. Zaměstnance, zaměstnavatele, soukromé podnikatele, živnostníky, zkrátka všechny. A aby to mohli dělat průběžně a nemuseli dlouho čekat na získání informace, co poplatníci pro ně vyprodukovali, vymysleli EET. Tím nás postavili „do latě“, donutili mít vše v každé minutě v naprostém pořádku, protože nikdy nevíme, kdy je bdělé oko státní kontroly zaměřeno právě na nás. Dobře, zvykneme si. Stejně jako si zvykneme na další kontrolní mechanismy, které přichází s dobou elektronického on-line dohledu. Ale očekáváme, že za kontrolním pultem budou sedět profesionálové.

A to je v případě našeho ministerstva financí problém. Sami nemají pořádek ve vlastních účtech. Existují různé výklady, možnosti některé položky zaúčtovat tak, jiné jinak. Ministerští se brání, že to jsou pozůstatky nepořádku od minulých vlád (dobrá výmluva, i když se tam pořád točí vlastně ti samí). Nebo, že je to „jen nepřesně zatříděno“, takže se vlastně nic neděje (pokud ve svém daňovém přiznání „nepřesně zatřídím“ nějakou položku, tvrdě to schytám, to jen na okraj). Úředníci jen zamávají lejstry, no vy toho naděláte, opravíme, jedem dál, sto miliard sem sto miliard tam. Tak proč se tím vlastně zabývám?

Kdo jiný, než ministerstvo financí, by mělo mít účetnictví v naprostém pořádku? Pokud existují nějaké dvojí výklady, dvojí možnosti zaúčtování, je to špatně. Pak může docházet nejen k různým machinacím a šlendriánům přímo na ministerstvu, když se ony „špatně zaúčtované“ miliardy prostě někam ztratí, ale i k nespravedlnostem ve vztahu k subjektům, které ministerstvo kontroluje. Pokud v tom sami nemají jasno, nemůže v tom mít jasno ani daňový poplatník. A když si při kontrole vyberou zrovna „druhý výklad“, tak má plátce daně smůlu. Protože za a) ministerstvo financí má ve vztahu k daňovému poplatníkovi vždycky pravdu, za b) pokud pravdu nemá, platí bod a).

Abych tomu celému dal nějaký závěr. Nerozhořčilo mě to, že tam létá právě sto miliard. Je to částka obrovská, ale na to už jsme si tak nějak zvykli. Když je něco v nepořádku, něco se ztratí, je „odkloněno“, jsou to vždycky miliardy, pánové vládci nejsou žádní troškaři. Špatné na tom je, že takové amatérství panuje na ministerstvu, které kontroluje odvádění daní. Takže na to můžeme doplácet my, normální daňový poplatníci, možnosti dvojích výkladů nám mohou přinášet sankce, které nám už v řádech tisíců nebo desetitisíců „zlámou vaz“. Miliardy nahoře ať si klidně létají, to můžeme ovlivnit jen jednou za čas, při volbách, zkusit zvolit pečlivější, moudřejší a poctivější.

To se sice zatím až tak nedaří, ale naděje umírá poslední.