Existuje právo na příživnictví?

Natření tanku na růžovo, trenýrky na hradě, rozřezání bunkru. Všechny tyto akce jsou příživnictvím na symbolech. Existuje právo na něco takového?

V době totalitní, do roku 1989, bylo příživnictví trestným činem a příživník (tedy ten, kdo se někým nechal vydržovat a neživil se poctivou prací) mohl za takový způsob života „vyfásnout“ až tři roky natvrdo. Po „sametové revoluci“ se začaly revidovat, předělávat a likvidovat všechny významné znaky komunistické totality. Tedy zmizel z trestního zákoníku i paragraf o příživnictví.

To je samozřejmě dobře, byl to paragraf nesmyslný a šikanózní. Nemálo jedinců však to pochopilo tak, že když už není povinnost se živit poctivou prací a je možnost nechat se někým vydržovat, že je to nějakým právem. Za živitele si zvolili stát, je to nejjednodušší. A jsou skálopevně přesvědčení, že mají právo být od něj živeni, že to stát dělat musí. Nemusí. Ale to je jiný příběh. Vraťme se k příživníkům na symbolech.

Takový příživník se zpravidla rekrutuje z nějaké skupiny aktivistů, samostatných a nezávislých umělců, či z jiné netuctové komunity. Jejich nejoblíbenější mantrou je „snaha upozornit“. Takže se upozorňuje, že na hradě je (dle jich názorů) nesprávný prezident, že bunkry v pohraničí chátrají, že válka je vůl a na další nesprávnosti světa zdejšího. Tyto činnosti jsou zahaleny do pláštíku ctnosti, nezištného burcování, nabádání k ostražitosti. A všechny mají jedno společné. Autoři nevytváří nic, pouze ničí a upozorňují na sebe přes symboly. Mají na to právo?

Symboly, které tak lehkovážně používají pro svou sebeprezentaci, se nastaly symboly jen náhodou. A vůbec už ne snadno. Než se něco přerodí v symbol, stojí za tím zpravidla velké množství lidských životů, utrpení, odříkání, obětování se. A je to z toho symbolu cítit. Proto si tak vážíme prezidentské standarty (co si myslím o jejím zničení, jsem napsal již dříve zde: http://jaroslavandrysek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=597193), proto máme v úctě systém pohraničního opevnění (můj názor na rozřezání bunkru jsem popsal zde:http://jaroslavandrysek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=602914), proto pro nás tank na podstavci na Smíchově byl více než jen stroj (tento symbol „umělec“ David Černý natřel na růžovo, byl za to glorifikován, teď byl růžový tank přemístěn do Brna, kde ho podobní „umělci“ zakryli plachtou a hrozí jim za to pro změnu pokuta, více zde: http://brno.idnes.cz/ruzovy-tank-brno-pokuta-0ww-/brno-zpravy.aspx?c=A170519_131639_brno-zpravy_vh).

A pak přijde příživník a použije tento symbol pro vyjádření vlastního názoru, vlastního postoje. Zcela tento symbol znehodnotí, zdevalvuje jeho význam, pro něco tak malicherného, jako je vlastní zviditelnění. A ještě se (jako správný příživník) zbaběle schovává za cíle ušlechtilé, upozornit, ukázat, otevřít ostatním oči. Smrt tisíců lidí, utrpení války, hrdinství, je přetřeno během pár hodin růžovou barvou a stává se prostředkem vyjádření „pána umělce“. Odhodlání bránit svoji vlast, symbol soudržnosti a statečnosti v podobě betonového opevnění, se stává součástí experimentu pro diplomovou práci. Prezidentská standarta padá za oběť soukromému odporu proti vůli většiny národa při volbě prezidenta. Když to shrneme: síla symbolu je přesměrována k sebeprezentaci někoho, kdo se na vytváření symbolu zpravidla vůbec nijak nepřičinil. Čirá ukázka příživnictví. A existuje na příživnictví právo? Domnívám se, že nikoli.

Proto je dobře, že jsou tito lidé postihováni. Způsobují nedozírné škody. Ne ty faktické, nátěr se dá odstranit, roh bunkru opravit, standartu vyvěsit novou. Ale škody morální. Použití symbolu k příživnictví oslabuje samotný symbol, devalvuje jeho hodnotu a vytváří dojem, že není třeba si ho vážit. A to je špatné. Pokud si přestaneme symbolů vážit, zmizí jejich odkaz, zmizí jejich síla ukazovat nám poučení z historie. A pokud ztratíme vazby na historii, ztratíme jako národ soudržnost a tím budeme výrazně oslabeni pro budoucnost (která zřejmě bude nelehká, soudržnost a statečnost bude vyžadovat). Proto nechme umělce volně tvořit, ale nenechme je parazitovat na symbolech.