Diktatura a Turecko

Každá diktatura přináší utrpení a zkázu. V přímém přenosu můžeme sledovat nástup na tuto cestu u tureckého prezidenta Erdogana. Existují vůbec prostředky k zastavení takového neblahého vývoje? A co to pro nás může znamenat?

Při pohledu na dění v Turecku, na upevňování moci prezidenta Erdogana, vývoj a směřování vnitrostátní i zahraniční politiky této země, je na první pohled patrné, že to nejde správným směrem.

A začíná být zjevné, že Turecko si svými vnitřními silami a demokratickými samoopravnými procesy už pomoct nedokáže. Při nástupu každé diktatury existuje „breakpoint“, čili bod zlomu, za kterým už pouze vnitřními silami nelze zvrátit nepříznivý vývoj. Demokratické síly a opozice přestávají existovat. Při pokusech o zastavení nástupu diktatury k moci se opozice musela odhalit, „odkopat se“, zviditelnit. Aby mohla s nástupem diktatury bojovat. A pokud veřejný střet prohrála, nastává její nemilosrdná likvidace. A v Turecku byly ty prohry hned dvě. Pokus o puč a referendum o předání veškeré moci do rukou prezidenta. V případě pokusu o vojenský převrat se můžeme jen dohadovat, jak to doopravdy bylo. Tato akce mohla být celá zrežírovaná budoucím diktátorem, aby zlikvidoval ty své odpůrce o kterých věděl a odhalil další. Nebo to byla opravdu akce opozice, špatně načasovaná a špatně provedená. Je to vlastně jedno. Každopádně opozice byla odhalena a v současné době probíhají vlny zatýkání s cílem zlomit každý odpor ve společnosti. Diktatura může být nastolena.

Vždy to probíhá stejně. Každý diktátor se zpočátku snaží, aby měl podporu lidu, aby ho masy následovaly. Poté, co čistkami upevní svou moc, přestane mu na prostém lidu záležet a začne naplňovat své diktátorské ambice, sytit svou touhu po stále větší moci, začne období rozpínavosti a nemilosrdné likvidace všeho, co stojí těmto ambicím v cestě. A tam někde je počátek jeho konce. Téměř vždy si vezme velké sousto a udusí se jím. Jenže mezitím to stojí nesmírné utrpení statisíců nebo dokonce milionů lidí, čistky, bídu, útlak, války. Můžeme tomu nějak předejít?

Aktuálně o tomto problému můžeme přemýšlet právě ve vztahu k Turecku. Turecko samo už si nepomůže, řítí se po tobogánu, na jehož konci je totalitní stát s diktátorem v čele. A pouze míra jeho ambicí určí, jestli to bude znamenat i globální válečný konflikt. Hitler to až k této metě dotáhl a cena za to byla strašná. Stalin sice nerozpoutal světovou válku, ale zřejmě jen proto, že v tak velké zemi jako byl Sovětský svaz, měl „dost práce“ a než ji všechnu vykonal v poklidu zesnul. Přesto však stihnul způsobit obrovské utrpení a poslat na smrt miliony sovětských občanů. Kim Čong-un ve své vlastní zemi stále vylepšuje koncentráky a začíná chrastit zbraněmi. Zatím je jeho arzenál nevelký, ale stále na tom pracuje a již teď je hrozbou pro mír ve světě (můžeme jen doufat, že stihne, díky svému požitkářskému způsobu života, také co nejdříve zesnout).

A Turecko? Na rozdíl od technologicky zaostalé a chudé Severní Korei, Turecko je na tom, co se týče zbrojního arzenálu, velice dobře. Svého budoucího potenciálního nepřítele NATO (protože právě NATO by se muselo rozpínavosti Turecka postavit) zná velice dobře, protože je v jeho strukturách samo začleněno. Vlastní i spoustu nejvyspělejších technologií a obrovskou armádu. Když k tomu přidáme sklony k rozpínavosti, jak v historii mnohokrát Turecko dokázalo, a podporu nábožensky stejně orientovaných zemí, tak ve spojení s diktátorem máme opravdu problém.

S vývojem v samotném Turecku nic nenaděláme. Žádný okolní stát, Evropská unie nebo NATO nemají nárok nikterak do jeho vnitřní politiky zasáhnout. Něco se však dělat dá. Brusel by měl definitivně opustit zcestnou myšlenku přijmout Turecko do EU. NATO by naopak (zvláště po incidentech, které se odehrály v souvislosti s tureckým bombardováním Kurdů) mělo zvážit, jestli je Turecko v této organizaci oprávněně. A všichni by měli být ve střehu!

Možná někdo namítne, že tu šířím poplašnou zprávu, že není tak zle. Možná. A sám bych byl rád, kdyby to byla zpráva poplašná. Ale historie nás už poučila, že vývoj je vždy stejný, mění jen kulisy a číslovky v kalendáři. A diktátora už tu máme, jen se ještě nestihl naplno projevit.