Evropská komise, ústy svého komisaře pro vnitro Dimitrise Avramopulose, pohrozila naší republice soudem, pokud nepřijmeme předepsanou dávku migrantů. Na to je třeba radikální odpověď.
Nepochybuji, že mezi uprchlíky je spousta lidí, které válka opravdu zasáhla a pomoc opravdu potřebují. Pomáhejme jim. Ale na jejich území!
Evropská unie není na příval cizích kultur, cizího náboženství a cizích zvyklostí připravena. Nedokáže to vstřebat. I kdyby to byli opravdu jen lidé prchající před válkou, byl by to velký problém, je v tak obrovském množství začlenit do zemí s evropskou kulturou a evropským stylem života. Ale mohli bychom se alespoň pokusit.
Bohužel většina z těch migrantů sleduje ekonomické cíle. Ne si zde najít práci (aby to někdo špatně nepochopil), ale přiživit se na štědrém sociálním systému. Není divu, ve svých domovských zemích nemají sociální systém povětšinou žádný, nebo hodně mizerný, tak se jim evropské sociální dávky musí zdát jako pravý poklad. Zadarmo a pokud možno navždy. A tak v každém rozhovoru s těmito migranty slyšíme, co všechno chtějí a na co mají právo (snad jedině papež František, asi s boží pomocí, našel v uprchlickém táboře nějaké opravdové běžence). A tam, kde se jich koncentruje větší množství, už teď kolabuje sociální systém. A Evropská komise, místo aby zastavila příliv těchto migrantů (což by byl naprosto logický krok, když vidí, že to Evropa nezvládá), tak se je snaží rozprostřít rovnoměrně do všech států. A diví se, že my to nechceme.
Není přece žádným řešením nastěhovat do Evropy půlku Afriky a část Asie. Navíc lidi, kteří pracovat povětšinou neumí a nechtějí. Evropský sociální systém musí zákonitě zkolabovat. Kdyby se všechny prostředky, které se vynakládají na jejich ubytování a integraci v zemích Evropské unie vynaložily na pomoc v místě neštěstí a válek, bylo by to mnohem efektivnější. A Evropa by zůstala ekonomicky silná, takže by mohla tuto pomoc poskytovat dlouhodobě a s nezmenšenou intenzitou. A i když by mnozí občané EU „brblali“, že naše peníze jdou kamsi pryč, stejně by byla podpora takových projektů mnohonásobně větší, než je podpora integrace a přijímání běženců.
Jaký je hlavní důvod odporu proti přijímání migrantů, je věc známá. Kromě toho, že jde u většiny migrantů o ekonomický zájem a v místech, kde se objeví, prudce narůstá kriminalita, jde zde především o značné bezpečnostní riziko. Mezi těmi chlapci bez jakýchkoliv dokladů (safra, divné to zvyky, mobil stále s sebou, ale pas si vzít při útěku každý zapomene) se skrývá ohromné množství potenciálních teroristů. Už samo náboženství, které mezi nimi převládá, k tomu zavdává důvodné podezření. Náboženství, které se nikdy nedistancovalo od teroristických útoků, sebevrazi jsou pro ně mučedníci, které oslavuje, a má snahu šířit svoji víru násilím, nemůže Evropě přinést nic dobrého. Takže právem máme strach z těchto invazních jednotek (nemá cenu je nazývat migranty, natož uprchlíky). A je naše právo je zde nechtít. S takovými invazemi má naše země neblahé zkušenosti. Ať již to bylo nucené odevzdání pohraničí před válkou Německu nebo intervence Sovětského svazu v osmašedesátém. Není proto divu, že se "ježíme", když máme pustit další invazní armádu dobrovolně na naše území (i když je to armáda svatá, Alláhova).
Takto to, myslím a doufám, vidí většina občanů naší republiky. A pokud naše politické špičky vůbec za něco stojí, vezmou tento postoj také za svůj a budou ho prezentovat Bruselu. Ať si nás klidně soudí. Nechceme se jako stát „vyzout“ z povinnosti platit a pomáhat, když sami jsme finanční pomoc pobírali. Ale naše pomoc by měla jít do míst konfliktů, ne abychom zažili novou invazi. Volme a podporujme takové politiky, kteří se nás zastanou a budou nás bránit, tohle je totiž problém mnohem větší, než to jejich kočkování o post ministra financí. Volme takové lidi, kteří se za nás dokáží postavit a invazi odvrátí. Ať raději stojí naše republika před evropským soudem, než abychom museli bránit své domovy se zbraní v ruce.
Zdá se vám tento článek příliš radikální? Možná. Ale já jen nechci, aby se v naší zemi naplnilo „proroctví“, které pronesl František Ringo Čech v jednom rozhovoru o migrantech: „Já už se toho nedožiju, ale vy si, pane redaktore, ještě zastřílíte“. Nedopusťme, aby se to stalo!
