Vrcholní představitelé států Evropské unie podepsali v Římě deklaraci zahrnující společnou vizi o fungování EU v příštích deseti letech. Je reálná?
Trochu mi to připomíná usnesení fotbalistů ve vesnici, kde jsem léta bydlel. Když chmurně probírali špatné výsledky odehraných zápasů, bylo na schůzi odhlasováno, že příští rok budou vyhrávat. I když všichni jednomyslně hlasovali pro, z nějakého čertovského důvodu to zase dopadlo jinak. I v té následující sezóně se pohybovali na chvostu tabulky, odhlasovaná vítězství se nekonala. Tak nějak bych to viděl i s deklarací, kde se praví, že EU bude do deseti let jednotná, bezpečná, prosperující, konkurenceschopná a sociálně odpovědná.
Když to vezmeme bod po bodu:
Jednotná
Už to, že bylo potřeba uvést tuto podmínku v deklaraci, svědčí o tom, že s jednotností to jde trochu z kopce. Ono (bohužel) není mnoho dalších států, které by měly dostatek síly (především té ekonomické), aby si mohly dovolit následovat Británii a EU dát sbohem. Takže jednotná asi nějak vydrží, i když vazby, které tento svazek udržují, nejsou jen čirá touha sdílet společný prostor pod modrou vlajkou s hvězdami.
Bezpečná
Uff, tak to bude oříšek. Hranice EU jsou děravé jak cedník a hlavně není pořád ještě vůle řešit bezohlednou (a pro nás likvidační) invazi, které je Evropa vystavena. Zatím stále dělají vlády i celé vedení EU, že nic nevidí, že se nic neděje. Že se děje, to jim asi přímo nějaký pomatenec vedoucí „svatou válku“ neukáže, díky zvýšeným bezpečnostním opatřením (na jejich vlastní ochranu, o nás ostatních nemluvím), ale výbuchy už slyšet musí. Tak doufejme, že mají dobré uši a začnou s tím něco dělat (a nemyslím tím, že budou posílat další miliardy Turecku, to působí spíš kontraproduktivně).
Prosperující
Je trochu zvláštní, že se něco takového dá uvést do deklarace. O tom, jestli taková Evropská unie opravdu bude, rozhodne především, jak se podaří zajistit bezpečnost, rovné podmínky pro všechny členské státy, příležitosti pro rozvoj a svobodu podnikání (bez nesmyslných a svazujících nařízení a direktiv). To jsou vnitřní podmínky. Ty vnější pak závisí na celosvětové ekonomické situaci a na schopnosti EU jako celku obstát na světových trzích. A to všechno je dost těžko předvídatelné.
Konkurenceschopná
Připadá mi, že zatím většina nařízení a vyhlášek z Bruselu jde spíš proti konkurenceschopnosti. O trhy a odbyt bojujeme především s „asijskými tygry“, ti takové omezení nemají a těžko se budou porážet, i když je to zakotveno v deklaraci.
Sociálně odpovědná
Tak to mě trochu děsí. Pokud by se sociální odpovědnost definovala jako podpora těm, co poctivě pracují, žijí životem spořádaným, bez extremismu, násilí a snaží se budovat společný stát a společnou Evropu, pak ano. Ale něco mi našeptává, že to bude trochu jinak, že je zde skryta čertovina. Že to zase bude o tom, aby se náhodou přivandrovalec kdovíodkud (má jen mobil a nataženou ruku, doklady nikoli) necítil v Evropě špatně, bylo o něj dobře postaráno a mohl v klidu přemýšlet, jak naši evropskou civilizaci zredukovat nebo přímo vyhladit.
Když to celé shrnu, hlavy členských států EU si odhlasovaly, že budou vyhrávat. Zatím to však vypadá, že skončí stejně neslavně, jako v úvodu zmiňovaní fotbalisté. Pokud to chtějí změnit, bude to vyžadovat, aby vedoucí představitelé sestoupili ze svého "Olympu" a dokázali svými činy a opatřeními, že EU má smysl, že dokáže nejen nařizovat, ale své občany především chránit, podporovat a bojovat za jejich zájmy. Dokázat, že společný evropský prostor má smysl. Pak se mohou vize, uvedené v deklaraci, naplnit.
