Život je krásný, když ho nechám k sobě dojít

Pozoruji ve svém životě, že když se uvolním, uvelebím jen tak, začnou změny. Rozvazují se a mizí některé mé zkušenosti prožité pod určitým úhlem vidění a povýšené na pravdu.

Pjér la Šéz v přednášce o archetypech v česko-moravské kotlině poukazoval na to, že žijeme ve víře v naši nadřazenost prostoru.

Zaujalo  mě to. Někteří lidé vkládají energii do ovládnutí různých prostorových dimenzí. A druzí se podřídí a žijí jako slepí otroci. A jsou třeba i nespokojení s tím, jak žijí, ale neví jak na to, věří,  že nejsou schopni změn a že by tím porušili nějaké normy.  Musím to nějak vydržet... Tím ale také ovládají prostor... život... Marnost nad marnost.

Kdy se dějí zázraky? Když se podívám na něco mně známé jiným zrakem. Když pustím, tedy nově uchopím to, co jsem držela. Když pochopím prostor jako interaktivní, jako svobodnou možnost, stejnou šanci všem.

Pozoruji život více, než dřív, kdy jsem věděla, co to je život a bytosti v něm - muži, ženy, Bůh...

Pozoruji jen tak, ztrácím dosavadní oči, přesto jsem obohacena o úžas. 

Třeba v momentální fázi pozoruji projevy mužů. Těch, kteří sami jsou pozorovatelé a dokáží předat  zážitek krásy. Nasají jej a pak jej umělecky a lidsky vyjádří. Ať už píší povídky či epizody románu, fotografují květy. Nebo se skloní v tiché hloubce nad svým narozeným dítětem. Poslouchám už třetí den dokola jednu píseň, kde mě dojímá něha v hlase metalového zpěváka. Ale ne k sentimentu. Říkám si, co prožil, jaká byla jeho máma? Nebo jsem si dala jako tapetu na monitor fotografii našeho známého, jak s něžnou pozorností přemýšlí nad tím, co mu říká má dcera. Dívám se na tu fotografii a objevuji s  úžasem, že je možné, aby se takto choval muž k ženě. Je to úleva nežít už s vědomím, že tito muži se vyhýbají mému životu. Mé komplexy se rozpustily, přestala jsem je živit. Teď už vidím, že se takto dotýká mužská něha i mě.

Život je krásný, když ho nechám k sobě dojít.