Zářijová cesta

---------------------------------Fotopoezie mobilní a automobilní o včerejší večerní cestě. ------------------------------------------------------

Vraceli jsme se s manželem domů. Pršelo. Byla by to docela fádní cesta, kterou znám už od dětství, nebýt těch kapek lámajích a zrcadlících na tisíckrát jeden svět.

Vezměte a žijte to, co máte.

Seděla jsem tiše a pozorovala tu proměnu  krajiny skrze slzy deště stékající po okénku... a jen tak si přemýšlela...Už ne přímo a znepokojivě o dobru a zlu:-)

 Puštěné rádio čeřilo hladinu ticha.  Ach, stále ty samé zprávy den co den, rok co rok, jen v jiných souřadnicích.

 Nesplněná přání mnohých. Svoboda splývá s nároky, a proto se lidé trápí: nemají to, o čem si myslí, že to potřebují. A pak na sebe křičí.

  Jeden náš disident napsal, že vězení pro něj bylo duchovním cvičením. To mě zaujalo. Jak to?

  Nemoc, nespravedlnost, ponižování i rozvod... jsou duchovním cvičením :-) 

Tu těžkost lze jen stěží odhodit, je to cesta trpících, plačích i křičích, ale kteří zároveň hledají pokoj. Mír. Čím víc jsem bezmocná, čím víc nemohu něco dělat, tím víc mně nezbude nic jiného než se smířit, ale ne hořce. Hořkost je návrat do minulosti. Pomyslně tady a teď v sobě obejmout svého hořkého nepřítele.:-)

Je to cesta, směr.... zrání od křiku a nároků po přijetí ticha v sobě. Ticho je bohatá přítomnost. 

Jeden kněz při svátosti smíření (při zpovědi) říkal dotyčnému na všechny jeho hříchy, které přiznal: "Paráda! Skvělé! Ještě další!"

 Byla to radost odhazovat to, co tíží, a vnímat přítomnost jinak, jako opouštění těžkostí, nároků, provinění, a tak v sobě udělat prostor pro svobodu. Žít takovou přítomnost je snad největší štěstí, protože bohatství krásy života, i v těch, kdo se na nás provinili ... je tady a teď.

A tak jsme včera večer jeli spolu a vedle sebe, ale i každý sám ve svém světě myšlenek. Na křižovatce: "Zprava dobrý... " Domů už je to kousek.

Po očku jsem se podívala na mého muže, samorosta. Měl soustředěný profil, poslouchal zprávy a sledoval provoz na silnici. Během jízdy mám chuť se bavit, mluvit, vypovědět vše, co ve mně je. Manžel je tu a nemůže utéct... :-)

Nechce se za jízdy rozptylovat. A jindy nemá chuť a ani čas něco řešit. Dřív jsem to těžce nesla. 

Hádky bez konce... Už jsem pochopila, že mu mám darovat svobodu. Tím se zbavím i tíže z nesplněných nároků. Tak jsem i touto cestou mlčela o svých nesplněných přáních. Možná, že se už naučím přestat na sebe upozorňovat... Pak bude mít i můj manžel "svatý pokoj" a já také nebudu žádná chudinka.

Budu se těšit z našich tichých přítomností a i z toho, jak nám probleskující světlo zapadajícího slunce posypalo auto zlatem.... :-)

Vezměte a žijte to, co máte....

Než na to zase zapomenu... :-)