Zafúkané - fOtOblog

Sedávám na posteli a jako osamělý námořník se dívám z okna ven mezerou mezi posledními dvěma domy do kopců, do polí, jako by to byla vzdálená země, země po které toužím.

*

Každý den ten samý obraz, jenom počasí a střídající se období jej proměňují.

Leden, prosinec, vlastně i listopad se často oblékly do závojů mlh jako moře v Patagonii, jak oči snílka.  .

Mlhoviny minulosti, vzpomínky, z nichž  se vytratily tváře i hlasy. Zůstalo jen naše srdce... srdce v závojích mlh. Zima je čas vzpomínek a léčení hlubokých problémů.

Mlha je konejšivě chladivá náruč. Je tajemstvím. Je pohřebištěm minulosti.

Mlha je i způsob světla.

Tak ji vnímám, jako světlo, a jsem z tohoto pocitu šťastná.

Mlha je zahalení a z toho zahalení se zblízka vynořují paže trav a keřů s životem zakletým do uschlých květů, listů.

Zahalené, zafoukané do mlh, do sněhu a chladu. A přeci svědčí o životu.

"Co děláš, má milá?"

"Žiji, milý... "

*

Vím, že tento blog nepřinesl nic nového. Ale vracím se po spirále k tomu, co mě oslovilo.

Přeji všem klidný večer.