Co člověk to brána někam a zrovna tak i zábrany v cestě. Existuje ale jedno prastaré místo, už z doby královny Konstancie, a to místo se jmenuje Brána nebe. Porta coeli.
Vjeli jsme do areálu v Předklášteří u Tišnova, na krátkou cestu alejí památných lip, mezi tiše mlčící budovy s gotickými prvky, do prostoru, který znám, ale vždy mě nějak překvapí, osloví. Působí na mě majestátně, zvláštně a trochu i tajemně.
Co skrývají staré silné zdi?
Životy pár žen. I v dnešní době, kdy se to jeví nepochopitelné, vstoupí tu a tam dívka či mladý muž do kláštera. Proč? Snad hledají svou cestu do nebe. Uvnitř.
Proto jsou uprostřed světa a přitom uvnitř sebe. Nepotřebují být viditelní, uplatnit se.
Cestu do nebe není vidět. Je to ta nejnáročnější a jedinečná cesta, poznání každého. Ale není to sólo pro jednotlivce. Až když sejdeme ze své bezpečné vzdálenosti k někomu, kdo je i v našem srdci nepatrný, pak jsme na té správné pěšince.
Protože do nebe nevede široká a pop cesta, vydali jsme se i my, dcera + manžel + já, mimo upravené plochy stále funkčního ženského kláštera cisterciaček... směrem ke polorozpadlým stavení... K čemu všemu sloužila?
Kráčeli jsme po obyčejné cestě, nad hlavami mezi lípami prosvítalo slunce a pak zase mizelo. A to mám moc ráda, cesty, na kterých probleskuje světlo skrze stromy starých alejí, a hraje si i na vlnící se sukni a lechtá na nohách... vykresluje hloubku očí.
Mám moc ráda takové cesty.
Navíc tato byla lemovaná branami... Kam vedou? Co skrývají? Možná to, co ani netušíme. Co si myslíme že nejsme. Na cestě bychom měli poznat sami sebe. Ale jak, která je ta pravá?
Až ta poslední.
....
