Letní povídka pro Víkend MF dnes. To jednou byla naše matka Země, ano i ta pevná česká a moravská půda pod našima nohama, naše země živitelka, půda posvátná, v těžké pubertě. To bylo dávno, když se teprve vyvíjela. Ta puberta s ní tak zatočila, že to mladá slečna Země neustála a dostala se na šikmou plochu. Bylo to s ní nahnuté a vlastně tomu tak je dosud. Asi o 20°. A tak vzniklo léto.
Co je léto?
Tisíce tisíců mušek zlatých i černých, krvelačných potvor, od malých tipek až po velké lítací kamikadze.
Hmyz je nejpočetnější třída říše živočišné. My, křesťané, a podobní, věříme, že jsou to naši bratři a sestry v Pánu. Aleluja! Páté přikázání "Nezabiješ!" zde má mezery v právním výkladu. Někteří věří, že i hmyzáci mají duši.
Léto je z důvodů toho obdobím konzumním. Neboť nás nutí kupovat si repelenty. Sice smrdíme, ale někdy jsou vážně účinné. Hlavně, že jsme páni tvorstva!
Dalším spotřebním zbožím jsou krémy na i po opalování, krémy a pěny na i po holení, zmrzliny, chlazené nápoje a sluneční brýle.
Protože léto je čas slunce. Jak už asi tušíte, léto je velmi osobité, svérázné, poetické, nevyzpytatelné, tajemné i úmorné. Rozmarné i moudré. Jak mi to samo o sobě koneckonců jednou, když mi malovalo na tváře pihy, přiznalo: (všimněte si, že je velice sebevědomé!)
Jsem jenom součást času, doba, chvíle, období, návrat a přítomnost. Jsem prostě léto. Léto stromu, léto člověka. Jsem tím, čím se měří stáří.
Jsem čas, období, od slunovratu k rovnodennosti. Jsem jako každý čas, spravedlivé, protože čas se neměří na délku, ale na hloubku a intenzitu a úmysl jeho prožívání. Časem lze naplnit nebo promarnit svůj život. Čas je jako olej v lampách panen. Když k nim v noci přijde Ženich se srdcem hořícím láskou a chce jim svou lásku dát, ta panna, která svůj olej vyplýtvala, nemůže se stát světlem.
Jsem čas slunečního svitu. Ráno proměním louku v něco nevídaného, posvětím ji svým světlem na chrám, který žádná lidská ruka nemůže postavit. Tisíce a tisíce kapek rosy na stéblech, lístcích, květech trávy rozsvítím světly jako když plují po široké Ganze tisíce svíček. A pavučiny mezi nimi povýším na vzácné klenoty. Krása je sestra přirozenosti.
Jsem čas cest a putování. Jsem čas poznávání svých hranic.
Mám své svaté, protože jsem časem poutí.
Svatý Jan - na jeho svátek vám daruji svatojánské "čarovné" býlí lásky. Třezalku, zvonek, růži... A dívky i chlapci kdysi skákali přes oheň. Na svatého Jána otevírám bránu...
Svatá Markéta vám nese první jablka. Drobné, sladké markétky.
Svatá Anna odhazuje chlad lidí, kteří jí opovrhovali pro bezdětnost. Srdce Anny nikdy nezamrzlo. Porodila po mnoha letech trápení, Marii.
Jsem čas lásky a touhy. Jsem horami a skálami. Za láskou se musí jít . Dlouho, dlouho... Láska je oheň, neboť Bůh, věčná Láska, Láska sama o sobě, se zjevil jako oheň. Oheň, který plane aniž by pozřel keř. Každá jiskra lásky je božského původu, proto ji mohou poznat jen ti, kdo ví, že jsou jí nehodni a přece po ní touží, aby proměnili čas ve světlo. Jen ti mají čisté srdce a odvahu vzít ten oheň z hory bohů mezi smrtelníky. Potom je takový člověk, který se pro lásku obětuje, nesmrtelný. Svatý.
Jsem čas proměny, tak jako oheň. Oheň je světlo a teplo. Oheň je Slunce. Dříve si lidé sedli k ohništi, aby se ponořili očima do plamenů. Vraceli se tak sami k sobě, protože oheň je očistou nutnou k vašemu vzkříšení. A i léto jako čas světla, ohně a tepla, je časem návratu k sobě, k přirozenosti, původnosti. Oheň je živel. Oheň je jádro země a člověk zemi náleží ve smrti. Ještě dříve však se vám dá země, voda i vzduch, vesmír, poznat, v létě jsou otevřeny, jsou vydány vám lidem, aby jste načerpali všechnu energii, sílu, teplo a světlo, pro radost vaší duše.
Oheň byl centrem společenství, rodiny. U ohně se může mlčet i svěřit tajemství.
Jsem časem pospolitosti i časem volnosti. Jsem teplá peřina u babičky.
Jsem vodou. Jsem očistou i osvěžením. Od mé hladiny se odráží smích dětí i krása modrozelených vážek a nebe. Jsem moře, jsem rybník, řeka, potok a studánka. A jsem pomněnka, bleděmodrá kapka něhy. Jsem kapradí, přeslička, šťavel.
Jsem žár nad vyprahlou polní cestou, i cestou mezi vinicemi. Jsem horko krabatící a rozpukávající povrch cesty, která teď patří cvrčkům, pavoukům, ještěrkám, zmijím.
Jsem lesem, tajemstvím i ukrytým podhoubím. Jsem vůně borůvkových knedlíků.
Jsem živel povětří. Motýli a ptáci jsou mé třpytky a tóny. Přivolávám i mračna, baby, napěchovaná energií.
Nejvíce mi sluší, ale to je věc vkusu, běloskvoucí a blankytná.
... A namalovalo mi poslední pihu. Tečka.
Milostivé léto 2013.
