Vím

Někdy se člověk s druhým člověkem, muž se ženou dotknou, ale velice plaše nebo jen chvilku intenzivně, někdy se nějakým způsobem dva lidé potkají, zasáhnou se, ale právě proto se už vícekrát nesetkají...

Zase jsem se na kopci přivítala se Sluncem.

Pan Slunce si mě všimnul, vždyť jsem na kopci stála jediná a pozdravil mě vášnivou barvou, abych si všimla, že o mně ví. 

Vím, že ví... vím, že ví, že vím... :-) Jako mezi lidmi, kteří si nemusí slovy nic dokazovat.

To jsou taková drobná, ale důležitá tajemství vztahu.

Taková, která nechávají  druhému svobodu, protože si lidé vzájemně důvěřují. Mohu se spolehnout, že o mně víš, i když jsi daleko... lásko.

Láska... hmm, k lásce patří čekání. Čekání. Přijde láska? Přijede můj milý? Má milá? 

V životě jsem si mockrát přála, aby se někde za rohem vynořil můj idol. Nebo aby zazvonil u dveří a padli bychom si do náruče... no, tak tomu se teď sama směju, ale v podstatě to tak nějak je.

Člověk nechce být sám a čeká... na odvahu svoji i druhého. Setkání i ne-setkání vyžaduje rozhodnutí a každé rozhodnutí je odvaha....

Vrátila jsem se z kopce a těšila se na tento den.

Vykoupala jsem se, vetřela do kůže vůni santalového dřeva... dnešní den bude sváteční...

Přišla mi sms. Aha...

Šla jsem pak natrhat maliny dětem do kaše až dál, k bývalé dílně, kde děda kutil, když ještě žil... vyrobil kde co, dokonce vyrobil růži z plechu pro svoji osudovou lásku, moji babičku...

Šla jsem kolem železného sušáku, u kterého roste stolistá růže. A kvete a kvete... možná sto dní v roce naducanými růžovými květy z mnoha plátků, které se po čase tiše a voňavě snášejí dolů...

A ač to běžně nedělám, jeden ten květ jsem si utrhnula.

Jako vzpomínku na člověka, který toužil a snil.  

Jako myšlenky na člověka, který ač očekáván, nepřijel.

Možná nepřijede dnes, možná už nikdy.

Je to strach nebo odvaha? Je to, myslím, bolest. A bolest je podoba lásky.

A já vím, že ví, že to vím...