Prý máme schopnost samoléčení. Ano, za určitých podmínek. Nejdůležitější je myslím umět se zklidnit.
Protože ten, kdo je v klidu, kdo dokáže občas sebe vypnout, naučí se vnímat, komunikovat beze slov s něčím nehmatatelńým.
Dnes jsem byla chvíli v lese. V lese opravdovém, hlubokém a divokém, tam, kde na jedné straně pramení řeka Svratka a na druhé řeka Sázava. Šla jsem na houby, v hlavě mi vířily myšlenky, konflikty a obavy. Nedokázala jsem se soustředit ani na to kudy jdu a ani na hnědé, sametové kloboučky hříbků. Našlapovala jsem na klestí, na různě silné větve s vrstvami lišejníků, které tu kdysi odlámaly a rozházely poryvy větrů, na stovky šišek, na vlhké rezavé jehličí a zastavila se až na kraji malého kaňonu potoka, kde teď veškerou vodu nasál písek s kousky typických surových bílo - červených úlomků křemene. Ze stěn prorůstaly kořeny s cáry pavučin a mezi nimi se klenuly listy kapradin.
Jemná mlha jako vílí závoj obestírala vše, včetně mě, a spojovala v jedno společenství, zvláštní a tajemné.
Ticho vůkol mě vnímalo. Staré smrky s rozpaženými větvemi se navzájem dotýkaly a otevíraly se, stály přirozeně hrdě a ztepile a přitom samozřejmě a uvolněně. Nic je do ničeho nenutilo, nic je nekroutilo, nikdo nedával najevo násilí, nátlak. Působily důstojně.
Stála jsem a pozorovala ten výjev. Nejvíce do sebe obtiskneme chvíli, kdy nehodnotíme a jen očima a čistou prázdnotou ji přijímáme.
Nejen, že jsem stála, ale zastavovala jsem se. Dechem jsem se propojovala s životem kolem mě. Stromy, mech, tráva... to vše je živoucí a vnímající. Klid lesa, jeho svět, vlhkost, čistota, svěžest, jeho řád mnou prostupoval.
Očišťoval mě,.
...
Kdo jsme my lidé?
Co v tomto světě vlastně děláme?
Mějte se hezky.
Děkuji za vše.
