Tenkrát byly májové pobožnosti, když se toto dělo

Četla jsem, že ta nejhlubší práce je ta nejtemnější. Přesto - právě proto je dost důležitá, poněvadž nás ovlivňuje to, co je našemu vědomí skryté.

Dcera se zapojila do projektu Paměť  národa.

Natáčela rozhovor s tatínkem mé svědkyně. V 50. letech byl v mostrprocesu odsouzen do jáchymovských dolů. 

"Tenkrát byly májové pobožnosti, když se toto dělo... " 

Napadlo mě dodat, že oba dva naši svědci pochází z rodin politických vězňů  Jejich otcové byli odsouzeni k šíleným trestům. I k trestu smrti.

V závěru rozhovoru, během kterého se pan N. často pousmál, ale i při vzpomínce na události v dolech setřel slzu, jsme naťukli téma svobody, lidskosti, nelidskosti:

"Vidíš, co se děje ve světě... Je to lidský? To, co jsem prožil, hlavně za komunistů, celý můj produktivní život, po jedné stráce stál za starou belu. Ale vnitřně jsme zůstali svobodní. Kdo chtěl, zůstal svobodný. Kdo se prodal, ten tu prodejku odhodil a pořídil si novou.

Můžeme říkat, že dnes můžeme jezdit kam chceme. Ve skutečnosti jsme stejní materialisté jako to bylo za komunistů... Tento režim má blízko k totalitě, jen tu není třídní nepřítel... volnější to je, ale touha ovládat člověka tu zůstala. A na to pozor. Člověk se nesmí nechat ovládat. I za  komunistů mohl být  člověk svobodný.  Ale tam... uvnitř."

*

Je to zvláštní.

Naučila jsem se během života kde co, ale  ne to, že jsem svobodná bytost. Nebyla jsem si vnitřně vědomá toho, že jsem svobodná.

Tedy, teoreticky to vím,  ale nemám to zažité pod kůží. Často v  tomto vědomí nejednám. Naše děti nevidí svobodné rodiče.

Svobodné od komplexů, od neodpuštění, od svých nálad a zažitých stereotypů a neplodných pocitů viny. Od nároků na autoritu. Vidí  lidi, kteří se vyhýbají tomu, co nechtějí, co by je mohlo zneklidňovat. Pochopitelně si toho nejsou vědomi.

Ale  děti mohou vidět, že se  něco mění...

Uvědomila jsem  si, že organismy v přírodě jsou tvorové, které nelze vnitřně spoutat.

Jsem svým způsobem vděčná za nemoc. V životě bych si něco takového, jako je nehybnost, resp. snížená pohyblivost, nevybrala. Ale asi jen nemoc mě přinutila jít do hloubky. Protože v hloubce pramení svoboda, a ne ve vnější volnosti.

Hledám, co mě svazuje. Je to podvědomý strach.  Strach je ďábelský. Čím větší mu dám prostor, tím více mě ovládá. Pojmenuji-li ho, mizí.

Nedávno jsem si udělala takovou malou noční terapii. Měla jsem na sebe vztek, že se nedokážu uvolnit a tedy že se nehýbu. Nechala jsem si zapálit svíčku a rázně jsem si řekla:

A dost! Proč by tě mělo tížit to, co o tobě říká X. Y.? Proč bys mu měla věřit, že  jsi taková a maková. Proč v sobě držíš mylné úsudky staré mnoho let? Proč nevěříš, že jsi schopná si zařídit život podle svého? Svobodná můžeš být, i když budeš nepohyblivá... ale ani nechci tou nemocí někoho k sobě poutat, na sebe upozorňovat.

Svobodná se stávám odpouštěním, odpoutáním se, přítomností... Mohu se rozhodnout, co se svým životem.

Zdvižený ukazovák křesťanské morálky se pokouší mě varovat jako policejní obušek, abych nevystupovala z řady.  Jít si za svým je prý sobectví.  Máme se obětovat. Já jsem ale přesvědčena, že toto Ježíš neučil. Jeho  slova mají mnohem hlubší smysl, který pochopí, kdo jdou pod povrch věcí.

Ten večer jsem prožila svou svobodu. A nepotřebovala léky.

*

"Tenkrát byly májové pobožnosti, když se toto dělo." říkal pan N. A tato věta mi utkvěla v paměti.  

Kontrast rozkvetlých stromů a váz plných květin a betonové vazební  cely s kusem koberce na přikrytí.

Na povrchu prožíváme třeba krásné a líbivé věci. 
Pro někoho jsou znamením, že má sestoupit ke kořenům. Pro většinu ale ne a pak se nechají ovládat a manipulovat.

Vnější svoboda může být jen iluzí. Odvádí naši pozornost.

Ta pravá svoboda je tam - uvnitř.