Strom

Splnila operace očekávání? Záleží jen na doktorovi? Co očekávali a očekávají příbuzní? Nemožné?  Krůček za krokem, vše prožít... nezapomeň...

Svět se točí dál, každý chce být spokojen, chce se cítit v bezpečí, být pochopen, být přijat.

Když se jeden opře o druhého a ten druhý také nemůže, spadnou oba. Aby měl člověk sílu, měl by si umět odpočinout, vypnout, věřit v lepší já druhých i svoje. Měl by si udělat radost, realizovat se sám za sebe. Nemít očekávání až tak zatěžující.

Krůček po krůčku, den po dni. Nepřeskakovat listy v kalendáři.

Teď jsou dny nádherné, kochám se tou svobodnou a vznešenou modří nebeskou, ptáci už zpívají méně, zdá se mi, zato v podvečer cvrkají cikády a cvrčci. Bodláky odkvétají v husté bílé chmýří, stébla trav žloutnou, louky jsou posečené. Borůvky ještě rostou. Bude hodně jeřabin.

Moje záda ještě moc nevydrží. Cvičím, dýchám, v klidu, často. Věřím v postupné zlepšení. Koupím si trekové hole.

Zase si užívám zahrady na chalupě, ne že bych neviděla, co je tam práce, ale jsem ráda, když zvládnu postarat se o sebe. Stát u plotny, jakož i hrabat trávu, je pro mě ještě problém.

Mám se sebou trpělivost, už je to úplně jiné, než před lety, kdy jsem se na sebe zlobila. Teď se cítím v pohodě. Mám trochu břicho, bude mi padesát, takže přibývají vrásky, ochabují paže, znáte ten vtip - co má ženská v padesátce mezi prsy? Gumu od tepláků... tak tohle prostě už neřeším. Neřeším chlapy a ženské teprve ne, neřeším, alespoň tak moc, reakce lidí. 

Lidi, je to paráda. Úleva...

Vlasy si už nechám krátké a s šedinami. Sluší mi a cítím se svobodně.

Dnes jsem zase sbírala smůlu ze smrků v lese. Jako kdybych jitřila jejich rány, snad je to nebolelo. Jak se vůbec cítí, mají strach z nás lidí?

Oni skrze ronící smůlu léčí naše rány. Za to jim patří velký dík. O strom se totiž můžeme vždy opřít. Naopak je to horší.

Někdy je člověk jako to dřevo, natvrdlý, tvrdý, s drsnou kůrou, lepkavý, ale uvnitř, uvnitř mu tluče srdce.

Pst...  slyšíte?

Nevydrží tolik, co strom. Tak opatrně.