Samota v lásce

Tento článek vznikl impulsivně jako opětovné téma na základě souznění s člověkem, který miluje a trpí zároveň, protože je osamocen. Není možná společná cesta jeho a té, kterou miluje.  Snad to každý zná, každý nějakou intenzitou prožívá. Důvody mohou být různé, ale cíl jen jeden...Také jsem to prožila a bylo to hodně kruté. Ale od té doby vím, co jsou to kořeny. Kořeny jsou schopnost milovat tam, kde jsem.

Osudová láska je ta, která změní naše životy, myšlenky, přání... navždy.

 Někdy je osudová, protože zůstane nenaplněna, vzdálená našim dotekům. Nemůžeme mít vždy to, co bychom chtěli, protože... máme se něco naučit, pochopit, prožít... jenom to prožíváné se zdá být kruté a taky že je, protože každá nemožnost nám uřeže ruce a nohy, ale srdce a vědomí nám zůstane, a proto se to zdá být kruté. Člověk je zmítán silou svých citů, vztekem z nemožnosti, je zahlcen tichem místo odpovědí... Je vytržen z místa, kde žije a zároveň je k tomu místu a k lidem v něm připoután.

Je rozpolcen.

Je zlomen.

Je vyprahlý.

Je na poušti, sžírán vlastními emocemi.

Ale na poušti prý hvězdy svítí jasněji.

Tam je přetaven.

Osudová láska je duchovní úkol. Milovat nezištně, milovat jako tichý dar, kdo to umí? Jen Bůh,věří-li v něj člověk.

Naštěstí Bůh, protože se stal člověkem jako součást společného lidského osudu žít a milovat.

Naštěstí každý, kdo  trápení  přetvoří v krásu života.

Láska je jen jedna.