Rodinné album

Přemýšlím nad tím. Také nejsem se všemi svými příbuznými zadobře. Kde je hranice mezi udržením si své autonomie a otevřeností? Mezi blízkostí a ubližováním, mezi sebevědomím a potřebou být oceněná a přijetím?

Dnes mě nic a nikdo nevyžene z postele. Počasí je šedivě vlhké a příjemně nostalgické. Vyvolává ve mně vzpomínky na oheň v kamnech, na deky háčkované ze zbytků, na štos Květů na stolku, na starý porcelánový hrnek s kakaem, na rybízovou marmeládu, na babičku a na dědečka.

Bylo mi moc dobře. Všechno mělo svůj zažitý řád, dával se důraz na teplo domova, někdy možná až moc úzkostlivou starostlivou mateřskou náruč, na pořádné jídlo a sklenku piva po něm, na poobědové zdřímnutí v těch dekách uháčkovaných  ze zbytků. A kafíčko a zákusky. Scházeli jsme se s širší rodinou. A bylo veselo.

Bylo...

Děda už nežije. Babička bude slavit 90 let. A právě k tomuto životnímu jubileu skládám ve fotografickém editoru rodinné obrázky do fotoknihy.

Dávám si na ní záležet. Bude skoro dokonalá!

Je to ale spousta práce. Jako rodinný detektiv se hrabu v závějích fotografií. Pak je třeba fotografie  oskenovat, zkopírovat, navýšit objem... pochopit editor a nenechat se vytočit delším načítáním atd. 

A pak skládat rodinnou historii. Fotografie vložit do rámečků, zvolit vkusné pozadí... Ta práce mi dává smysl. Objevuji krásu dřívější elegance, linie dámských kostýmků a klobouků, i mí dědové nosili klobouky. Byli to fakt štramáci!

Se zápalem pro detektivní práci jsem zjistila i nová fakta. Jak to, že jsem nevěděla dřív, že můj praděda vyhrál soutěž v modelování obuvi? Pracoval tehdy u Bati a pan Baťa si modelářů velmi cenil. Jsem na dědu pyšná... bohužel až teď. 

Všichni ti lidé na fotografiích jsou mé kořeny. Patřím k nim. Myslím, že je dobré to vědět, protože se nemusím cítit ztraceně a marně. Rodina je mou důležitou součástí, i když v ní byly problémy. Duší dítěte jsem vnímala blízký svět jako idylický, ve skutečnosti byly vztahy mezi některými členy rodiny komplikované a napjaté. 

Je mi líto, že už někteří nežijí. Že někteří zemřeli v nedůstojných podmínkách. A někteří žijící jsou odtrženi. Sestra od sestry, potomek od rodičů. Proč?

Přemýšlím nad tím. Také nejsem se všemi svými příbuznými zadobře. I když bych ráda byla, kdyby měli jinou povahu... :-) Vztahy se často neobejdou bez třecích ploch. Kde je hranice mezi udržením si své autonomie a otevřeností? Mezi blízkostí a ubližováním, mezi sebevědomím a potřebou ocenění a přijetím?

Je to těžké, možná si zbytečně vše vykládáme osobně. A neodpouštíme ani sobě a ani druhým.

A vzdalujeme se, třebas žijeme vedle sebe.

Není dobré ustrnout v pocitu křivdy. Uražené ješitnosti, lhostejnosti.

Na oslavě devadesátin nás moc nebude. Přesto, že nás spojují kořeny.

Hmmm...

Naše rodina bude pohromadě alespoň v té fotoknize.