Ranní světlo

Mini fotoúvaha. Červenec je pro mě měsícem uvolněnosti a cest beze spěchu. Je i měsícem pozorování a soužití s přírodou... Naše životy a naše cesta vždy budou souviset a křížit se s životy a cestami druhých. A to jak v tom dobrém, tak i v tom horším. Ale ono to od sebe oddělit nejde. Nejde od sebe oddělit noc a den.

 Slunce jemným teplem svítí do červencového rána. Světlo rozetne noc zevnitř, aby pak z této rány vstoupilo do světa, tiše a samozřejmě, aniž bychom si povšimli, že díky němu můžeme i dnes žít.

Jsem stále unavená a ani noc mě  moc neobčerstvila. Dcera mi uvařila kafe. Zatímco kafe chládne, nastavuji tvář a ruce příjemnému světlu...dotýkáme se. Proč začínají vztahy? Z hladu? Nebo se chceme dotknout světla v očích druhého? To oboje nás k sobě poutá.  

Tento týden jsem často vstávala brzy, abych vyběhla na kopec přes cestu, když noc průsvitněla.

Ten kopec se jmenuje Otrok.

Příhodný název.

Šlapu na Otrok, protože... Potřebuji pročistit myšlenky v bílém světle. Abych se viděla v tom, jak myslím na druhé. To, že jsou v mých myšlenkách, znamená, že jsem s nimi nějak spjata. To, jak na ně myslím, to jim dávám, ale i beru, bohužel... To jsou rány ode mě. 

 Snad mně má nové světlo nového dne přinést odpuštění.

Abych i já uměla odpustit a nebrala naději.

 Když odpouštíme, tak i z našich ran prosvítá světlo. Je v nás pokoj a vyzařuje z nás.

Bez odpuštění se nedá žít.

To je mé přiznání cesty a vyznání víry u kafe, které už vychladlo.

Oblaka plují oblohou a tichý vítr poodkrývá za záclonou ukryté tajemství hloubky pokoje... A je jedno, z které strany stojím..

Je den plný slunce. Jeho světlo má už jinou barvu, sytější.

Díky za vše.