Pro pana doktora a maminku

Milý pane doktore a maminko, konečně jsme zase doma. V proměnlivé rychlosti dálnice jsme míjeli auta s obvyklými barvami, fádní, bez invence,   

míjeli jsme tahače, blikače, krabice kamiónů a ony míjely naše fádní modrošedé berlingo.

Proudy nekomunikujících automobilů, jen blinkry, světla, klakson. Čelní skla aut sjíždějících s kopce se ve slunci mihotavě třpytila a leskla jako křídla much.
Z rádia se ozývalo: Ahoj bíťáci, štrúdl nebo špunt na déjedničce... nebo kolony se tvoří na dálnici Dé jedna, podle druhu stanice.

Barvy, hluk, rychlost, opálená těla dělníků a spousta strojů. 

Dělníci jako pavouci slaňují skalnaté okraje podél a poutají kámen do pletiva. Vrtají, sbíjejí, sváří.
Na sobě helmy a reflexní oblečení. 

Jeli jsme krajinou kopců s lesy, některé vypadaly jako jehelníčky a některé stromy, porosty byly zrezivělé, jako špendlíky po prababičce. Dým spáleného klestí z nemocných stromů smutně stoupal vzhůru k nebi.

Těla podťatých stromů.
Dostane se duše stromů do nebe? Už pro léčivou sílu, pro stín, pro útočiště ptáků, pro postel a stůl, pro teplo v kamnech, bože, pro zvuk tónů altové flétny nebo violy se dostane. Nebe bude plné stromů, bylin, lučního kvítí...

Pamatuji si barvy. Šaty. Oči. Když v televizi dávají počasí, sleduji spíše hlasatelku než kolik bude stupňů nebo kolik kapek spadne z mraku. Počasí je komunikace nebe se zemí, nemohu ji číst, vnímat v grafech a číslech.

Víte, že moje kamarádka L. ještě nebyla v Ikea a v Tescu byla asi jednou? 

Musím si odskočit.

Je mi zima.

Obleču si svetr.

S díky Jarka

p.s.:

L 2,1

P 2,25

Píši pravou rukou.