podzimní tanec

Léto uběhlo jako marnost, jako čas spěchu, kdy jsem víc laskavosti dávala, než dostávala. Jako bych nebyla naplněna v celistvost.

Jdu potisící lesní cestou, tou, kterou odmala znám a kterou miluju. Vítr mi třepotá tenkou sukní, studí, nemám na sobě punčocháče. Jen bosé nohy v světle růžových střevících. Zafouká, v stromech to zašumí, divoce vzlétnou vzhůru bukové listy, ještě se naposledy zlatě rozsvítí v slunci a pak se snesou k zemi, ke kořenům.

Domů.

Vítr mi znovu roztáčí sukni jako bych i já tančila. Je v tom smutek, zvláštní smutek samoty a zaroveň je v tom i souznění. Ne s člověkem, ale s přírodou. Nežiju sama, ale sama tančím a sama jdu tou cestou. Jako padající list tančící a pak smutně padající vzduchem k zemi je smířený se svým osudem. Toužíme po blízkosti každý sám.

A víme to.

Vítr mě celou bere do náruče. Je podzim.

Vím, že stárnu, i můj anděl stárne a pak, až přijde čas, jemně foukne jako do bílého chmýří a já se snesu dolů ke svým kořenům. A budu doma.

Nacházím v těch babích pavučinách času něhu a klid.

Anna Świrszczyńska napsala krásné verše o Největší lásce:

Je jí šedesát let. Prožívá

největší lásku svého života.

Vodí se s milým ruku v ruce,

vítr jim rozvívá šedé vlasy.

Její milý říká:

"Máš vlasy jako perly."

Její děti říkají:

"Ta stará bláznivá ženská."

K tomu všemu zpívá Divokej Bill píseň o podzimu, která se jmenuje Jaro. :-)