Léto uběhlo jako marnost, jako čas spěchu, kdy jsem víc laskavosti dávala, než dostávala. Jako bych nebyla naplněna v celistvost.
Jdu potisící lesní cestou, tou, kterou odmala znám a kterou miluju. Vítr mi třepotá tenkou sukní, studí, nemám na sobě punčocháče. Jen bosé nohy v světle růžových střevících. Zafouká, v stromech to zašumí, divoce vzlétnou vzhůru bukové listy, ještě se naposledy zlatě rozsvítí v slunci a pak se snesou k zemi, ke kořenům.
Domů.
Vítr mi znovu roztáčí sukni jako bych i já tančila. Je v tom smutek, zvláštní smutek samoty a zaroveň je v tom i souznění. Ne s člověkem, ale s přírodou. Nežiju sama, ale sama tančím a sama jdu tou cestou. Jako padající list tančící a pak smutně padající vzduchem k zemi je smířený se svým osudem. Toužíme po blízkosti každý sám.
A víme to.
Vítr mě celou bere do náruče. Je podzim.
Vím, že stárnu, i můj anděl stárne a pak, až přijde čas, jemně foukne jako do bílého chmýří a já se snesu dolů ke svým kořenům. A budu doma.
Nacházím v těch babích pavučinách času něhu a klid.
Anna Świrszczyńska napsala krásné verše o Největší lásce:
Je jí šedesát let. Prožívá
největší lásku svého života.
Vodí se s milým ruku v ruce,
vítr jim rozvívá šedé vlasy.
Její milý říká:
"Máš vlasy jako perly."
Její děti říkají:
"Ta stará bláznivá ženská."
K tomu všemu zpívá Divokej Bill píseň o podzimu, která se jmenuje Jaro. :-)
