Oblečená krajinou

Dnes jsme nasedli do auta, hádejte na koho se opět muselo čekat?, a vyjeli jsme vzhůru ke kořenům. Na Vítochov a Karasín. Neznáte? Mezi Jimramovem a Bystřicí nad Pernštejnem, tam kde je paměť kamenů otesaných v době raně gotické poskládaná do tvaru malého kostelíka svatého Michaela.

Naskytl se nám pohádkový obraz, než jej za pár chvil zahalil mlžný oblak.

Jakou sladkost náhle srdce tvoje cítí

v pustých výsostech, proč nechce odejíti?

_Reynek

Mám čím dál tím více raději zemi. Kameny a hlínu. Kopce, stromy, nebe, mlhu, sníh, vodu, i rostlinstvo. Vítr nesoucí ptactvo, které zpívá o tom, co my nemůžeme vidět a ty k tóny nám padají jako malá psaníčka. Ráda mám... vlastně vše přírodní. Krajinu, která nás hostí. Až tak, že bych se to vší té krajiny oblékla, splynula s ní.

Tento sen se mi splnil díky dceři, která mě vyfotila, takže jsem se alespoň mohla prolnout s krajinou virtuálně.

Ale skutečnost je taková, že ta krajina je v mém srdci. Už dlouho mi tak klidně a naplněně nebylo.

A to stačí, to je bohatost.

Hezký večer přeji do vašich krajin... do vašich srdcí...