Dobrý den, ještě jsem měla v plánu dál psát o pravdě tak, jak ji vnímám. Neni to až tak jednoduché, protože se pohybuji na základě tvořeném mojí zkušeností, která je nepřenositelná a tudíž asi těžce pochopitelná.
Věřím v Krista.
To jsem věřila poměrně dlouho.
Ale moje víra se proměnila.
Ocitla jsem se opravdu ve zvláštní situaci, která byla vyplynutím dosavadních let. Vlivem jedné události, kdy se mi v okamžiku sesypal všechen můj vnitřní svět, a vlivem ztráty pohyblivosti jsem se dostala do maximálně možné bezmoci.
Když kdokoli trpí nespravedlností, křivdami či špatným zacházením, může si na dotyčnou osobu posvítit, došlápnout , dojít, napsat jí, žalovat jí. Nebo svůj vztek vyběhat, vytřískat... Disponuje nějakou mocí, svoji silou, možností. Pokud není nějakým způsobem vězněn. Tím vězením může být nemocné tělo nebo zacházení druhého člověka. Představte si situaci, kdy nemůžete komunikovat. Dlouhodobě, protože ten, kdo vám ublížil, to prostě odmítá, a vy nemůžete nic dělat, protože máte obě dvě ruce zlomené a nohy také. Tak to trvá několik měsíců. Let. Je to něco, co vás úplně pokoří. A ve vás je změť pocitů, které vás vnitřně trhají a ničí. Jak z této situace ven, nezbláznit se? Utéct není možné.
A co víra v Krista? Vycházela jsem z předpokladu, že on byl také nepohyblivý a ve své poslušnosti bezmocný se bránit. Kristus se ocitl v situaci totální bezmoci, přestože se ničím neprovinil. V takové podobné situaci jsme i my všichni, ale řešíme ji často svojí silou. Jenomže tímto stylem se nic nezmění. Akce vyvolá podobnou reakci, vymáháme všichni svá práva.
Izaiáš píše, že jeho tvář ztratila podobu. Pokořil se. To jsou úžasně silné verše.
"Beránek němý, ústa neotevřel." Platí i pro nás. Ale to už se těžko přijímá, to necháváme na Kristu. On už to jednou tak udělal. Udělal a je-li v nás přítomen, pak to udělá i skrze nás. To je zpřítomňování. Dokud nás k tomu něco nedonutí, tak se tomu bráníme.
On miloval a odpustil - to není fráze. To je skutečnost, podle mé víry, a protože platila i v té chvíli bezmoci, nahoty a umírání před davy, tak to není vágní pojem. To je proměnění nesmírného pokoření, které my, lidé, obyčejně těžce snášíme - urazíme se, odejdeme... cokoli. On nemohl odejít, seřvat lidi, nemohl mít ani nenávist. K čemu mu v té chvíli bylo, že on je Pravda, že je svobodný? Neuplatňoval svou sílu.
Pravda nespočívá v mých argumentech, ale ztrátě mých argumentů proti druhému člověku. K pravdě docházím ztrátou své moci a síly. Protože Kristus je pravda a on svoji moc "ztratil." Ale tato ztráta může být šancí milovat a odpustit. To je jinými slovy milosrdenství. Ne blahosklonnost, protože ta vychází z nadřazenosti a vede k posílení sebestřednosti.
Pravda je vnitřní nastavení, vnitřní cesta, práce duše, očista, hloubková očista, duchovní peeling. A to bolí a je to boj. My se vnitřního boje bojíme, raději řešíme situace akčně, vnějškově. Vnitřní práce člověka promění. A mám zkušenost, že se odrazí i na zdraví.
Křesťanství je plné paradoxů, a proto ztráta sebe, ega, je ve skutečnosti silné vítězství, protože je to práce jenom a jenom moje, moje zodpovědnost, moje zakoušení víry, která se tím i mění, protože zjišťuji, že funguje jinak než jak jsem si dosud myslela. Víra je věřit, že je se mnou stále Kristus. Když přijímám jeho tělo, tak bych měla přijímat i cestu odpuštění.
Svoboda je schopnost milovat bez rozdílů a soudů všechny. A to je zároveň pravda, protože tak se dívá Bůh na každého člověka. A tato hodnota se ve mně může otevřít ztrátou mého ega. To je trvalý proces, cesta, život a pravda, a není vázána na křest.
Cesta k pravdě je cestou každého člověka. Pravda je to, co nás spojuje, protože leží mimo nás. Cesta k ní je těžká, věřící mají návod, GPS, jak jít, protože už jim tu cestu ukázal Kristus. Ale to neznamená, že jí vlastní. Mají to v podstatě jen jednodušší v návodu, ostatní se k tomu stejnému cíli dopracují jiným způsobem, ale vždy je to formou ztrát a obětí a proměnění v duchovní hodnoty.
Vycházím-li jako křesťan z toho, že původcem všeho stvořeného je Bůh-přítel, laskavý a milosrdný, a že tvoří Slovem, myšlenkou, pak i může skrze nás tvořit něco dobrého. Skrze naše sebevydání se v důvěře v něj a ne ve svoji vlastní sílu.
Přeji vám radost.
j
