Než odejdeš

Dnes jsme se synem zajeli k naší staré babičce. Přivezli jsme jí trochu drůbežího vývaru s drožďovým kapáním a s kvítečky bezinek, domácí chléb provoněný kmínem, anýzem a mateřídouškou...

Babička byla ráda, že nás vidí. Předala mně merci bonboniéru k narozeninám.

V noční košili a v županu seděla jak ptáče na posteli s puntíkovaným povlečením.

Zoufala si z bolestí kloubů, že se potí a že se cítí, jako by měla teplotu. Byla trochu pobledlá. Stále ještě prvorepubliková dáma, které však ubývá sil a která si nepřipustí, že potřebuje pomoc  Trochu jsme s Mikešem spěchali domů. Ze zdvořilosti jsme ale chvíli udržovali konverzaci. "Miki,co maturita?", "A kdy se vrátí Johanka?". A že bychom snad už, babi, šli...

Pak se ale rozpovídala o nedávném pobytu v nemocnici, kde na vedlejší posteli zemřela mentálně postižená dívka.

Rozplakala se.

"Babičko...", chytla jsem jí za ruku. 

Viděla jsem, že má strach a že je zoufale sama, že se sama v sobě nevyzná, ač má samozřejmě na všechno svůj názor, a že se asi na smrt potřebuje připravit. Ve vedlejším pokoji ležela už řadu dní na zemi hromada starého oblečení, které třídila...

Strach ze smrti je v nás zakódován. Kdo z nás je na iniciaci smrtí připraven? Odkud má člověk v sobě vzít sílu, aby si zachoval vnitřní důstojnost navzdory fyzickému a i psychickému utrpení?

Co vše musí člověk udělat, než se vydá do (jiného) světa, pokud nastal jeho čas a pokud má ještě čas? Umýt se, uklidit, rozloučit  se. Vezme si s sebou hodnoty, ke kterým se během života propracoval. Vnitřní hodnoty, které mu dávají nebo ubírají sílu a odvahu. Když jsem si ještě vloni myslela, že zemřu, protože jsem byla na pokraji sil, loučila jsem se s dospělými dětmi a že je miluju a děkuji jim... Byl to fakt těžký propad, ze kterého jsem se nějakým zázrakem, zázrakem něhy a doteků, zklidnění, citlivé přítomnosti druhých a zázrakem touhy milovat, dostala. 

Zaplať pánbu i za vymoženosti dnešní doby - antidepresiva a analgetika.

Jenže jak mluvit o lásce, kterou neustále v sobě tvoříme, objevujeme, díky které rosteme, či ji zabíjíme, popíráme, takže jsme tak nějak odříznuti? Náš život je v procesu neustálého tvoření, každým nádechem a výdechem, každou myšlenkou tvoříme své osudy, rozvazujeme pouta, nebo se svazujeme. Každou životní situací něco poznáváme...

Na pokoji v nemocnici se mnou ležela velmi milá a kultivovaná starší paní. Vyprávěla mi neuvěřitelný příběh o tom, jak pomáhala synovi vybírat hrob a jak týden poté se s ním loučila slovy: "Jiříku, my víme, že musíš jít dál, protože už moc trpíš. Jen klidně jdi, my ti to odpouštíme..."

...

Mlčela jsem.

Cítila jsem babiččinu studenou, hladkou ruku, jak mě tiskla. Polykala slzy a s nimi i slova.

Podívala jsem se na syna. Už je z něj chlap jak hora...  Stál a koukal se z okna a i jemu tekly slzy.

Ach, Miki.... Snad jsme to zlé už překonali...

Zachránil nás až domácí chléb. Babička si uždibovala z měkounkého a voňavého krajíce. Vypadala už lépe.

V autě jsem Mikoláše pohladila po ruce. "Proč jsi plakal? Kvůli babičce nebo se ti vybavila nějaká vzpomínka?"

Mikeš zařadil trojku a řekl: "Mamino, nech toho, nebuď trapná!"