Někdy je těžké zůstat

Toto je blog o víře. Inspirovaly mě stránky Ona i-dnes. Ženám jsou tu vyhrazeny kategorie Krása-Vztahy-Zdraví- apod. To vše se žen týká, ale mě by tato témata buď brzy omrzela nebo frustrovala :-) Chybí mi tu něco, co je jakoby podlahou, na které stojíme. Ženské přemyšlení. Na stranu druhou je zde  úžasná možnost kreativity přepisovat v blogovém editoru svoji duši do čitelné formy. Tak píšu. O své podlaze.

Přemýšlím nad mojí vírou. Není snadné ji žít v obyčejných půtkách, starostech, vztazích.  Není jednoduché žít ji uvnitř sebe. Tak proč o to usiluji? Protože je to má součást.

Kousek od nás žijí tři sestry Rafaelky. Jediné na světě. Jedné je 100 let, druhé 95 a třetí, naší kamarádce, je 55 let. Doošetřuje ty dvě staré ženy. A pak? Prožila si před lety dost těžké chvíle opravdovosti rozhodování. Proč zůstat? Co to je za život?

Víte, co to musí být za sílu zůstat, když ostatní sestry odešly na věčnost nebo do světa? Musela se pro tuto službu rozhodnout znovu a to ve zralé dospělosti a v situaci, kdy si plně uvědomovala tu existenciální tíhu. A v samotě víry.

Její tvář je uvolněná a často se směje. Myslím, že i pro to, že dokázala překonat pochyby a skepsi a zůstala tam, kde má být. Je díky tomu silnou osobností.

Gro víry nespočívá v kultu. Jeho dodržování z nikoho osobnost, myslím, neudělá. Víra je žití života. Holého života. Nalezení svobody v tíživých a nesvobodných podmínkách. Život a víra se prolínají. Ovlivňují.

Osobnost  je ve způsobu myšlení jak v dobách příjemných i v těch tragických. Věří-li  žena v dobro (etická hodnota), pak je schopna i odolat nátlaku a vydírání. Viděla jsem dokument o ženě, kterou komunisti postavili před rozhodnutí spolupracovat nebo se vzdát dítěte. Není to férová volba, je to zlo a ona to prostě nemohla podepsat.

Podle své víry se rozhodla a jen vírou mohla přežít bolest z odoučení od své dcery.

K čemu jí to bylo? Je to otázka svědomí. Věděla, co je zlo. Kdyby podepsala, zavlekla by do toho kruhu, do spirály zla sebe i svou dceru.

Zůstala sebou. Obdivuji ji. Nevím, jestli bych to dokázala.

Ale je zbytečné nad tím přemýšlet. Stejně jako ona, jako my všichni, tak i já jsem postavena do určitých souřadnic. A jsem na tahu.  Nevím jak dál a přitom vím, že musím dál věřit a balancovat stále na pomezí nesplněných přání a dané reality. Víra rozhodně nejsou sny. Je to rozhodnutí. 

Napadají mě myšlenky na rezignaci. Ale nemůžu být nevěřící. To už prostě nejde. Pro to, co jsem prožila a pro to, co jsem dostala, musím i chci žít podle svého svědomí.

Ale musím přiznat, že občas se mi nechce. Občas provokuji.

Ale to je mi houby platné.

Prostě musím zůstat. Nepatřím sobě. To jsem já.

 DĚKUJI ZA PŘEČTENÍ A PŘEJI VÁM RADOST!