Naše pouta

Po té, co se mi ulevilo, i když mě doktoři ještě seřizují, tedy vlastně jeden doktor, pan prof. Jech, začínám trochu zmatkovat. Jak slepice z velkochovu puštěná na svobodu.  

Velkochov je něco, kde jste zavření, kde se nemůžete ani pohnout, ani kvoknout, kde nějak musíte vyjít s chovateli (lidé kolem vás) a přijmout klec (nemoc). Pokud to tedy nechcete už zabalit. Pokud máte šanci, že alespoň na pár let budete moci žít na svobodě. A nějak dokážete přečíst, že lidé kolem o vás stojí, přestože jsou netrpěliví a vzteklí, stěžují si, posmívají se, a vy stojíte o ně.     

Někdy vede cesta k druhému po uzounkém vlákénku. Třeba přes knihu básní Jana Zahradníčka, kterou čte váš partner nebo přes něhu konvalinek, které pěstuje vaše partnerka. Přes něco obyčejného a  hluboce lidského. Přes chvíle strachu o druhého. Přes dotek teplé a měkké dlaně.

Postupně se křehce vracíte k sobě, byť jste stále zranitelní. Prolamujete svoji vlastní samotu, svoji zlobu a vztek na život.   

Přesto, že se nedokážete usmát, zašeptáte alespoň slova díků...

Když jste pochopeni, když jste druhými přijati ve své chudobě, je to zázrak.

Teď jsem první měsíce na svobodě, pomalu se mezi námi rozvazují pouta strachu o druhého, pouta omezení.

Chci si uchovat pouta těch vzácných chvil, kdy jsme byli spolu tak blízko, kdy jsme plakali a smáli se.      Chci  si ponechat vděčnost, cit a naslouchání. Pomalost času být s druhým. Být obdarována v bolesti. A  přes bolest se darovat, jako maminka, jako žena. 

Zůstat otevřená zázrakům.