Muž starý na lásku

....................................................................O lásce platonické, ale krásné, i když strádající.......................................................................................

Nehnutě a tiše visely záhyby starého červeného závěsu, který voněl pracím práškem a zároveň atmosférou starého bytu, jehož okna lemoval věrně třicet let. Všechny věci ztichly v jakési bázni z trápení,  které vyzařovalo ze starého muže tak tiše a o to více bolestně, pro jeho věk, který mu trpce dopřál na stáří milovat bez naplnění.

Hlavu v dlaních, čelo svraštělé. Schoulený, z hloubky duše si povzdechl. 

„Jsem starý blázen... Proč ji musím milovat, když ji nemohu držet v náruči?“

Být tak blízko ní. V myšlenkách, ve chvílích jeho tajemství a fantazie, se konečky prstů zlehka dotýkal obrazu krásné a ušlechtilé ženy a vroucně šeptal: „Miláčku.“

Jako by ji už znal...

Na chvíli  omládl myšlenkami na jejich setkání, ale patřila jinému muži a do jiné rodiny, patřila do jiného kraje a do jiného bytu. Do jiného života. Jako i on patřil svým dcerám a manželce, které si o tom, co v jeho tváři viděly, postranně šuškaly.

Nebyl starý, byl osamocený...

Šel si lehnout.  Je pozdě, na všechno je už pozdě.

Snad bylo ve vzduchu jiskření....něco se zablýsklo. To ta milovaná žena  ve svých myšlenkách přicházela k němu za stmívání, aby si položila jeho hlavu do svého klína. Vždy přitom zašeptala... děkuji za štěstí být milovaná. Vím, že milovat někoho, s kým nemůžeme být, je těžké...

Lidské city jsou hluboké, tak hluboké, a tak neuchopitelné...  

Kdo můžeš pochopit, tak mlčky poděkuj