Maminka

Nesoutěžní blog. Když jsem psala ten soutěžní, rozbrečela jsem se, protože... tak jsem to pojala jinak, s humorem. Ale to není stále to pravé. A píšu znovu. Pro moji maminku i pro další maminky. Pro ženy, které o své dítě přišly nebo pro ty, které dítě neměly a mít nebudou. I tyto ženy mohou být maminkami. Pro ženy, které mají "neposlušné" děti. Někdy je maminkou i tatínek.

Maminka

To jsou oči, které tě dobře znají.

Pár drobných vrásek okolo nich.

Vidí tvoji hloubku i nízkost a přece jsou láskyplnné.

Náruč a tvé a její srdce v ní. 

Drží domov, když se rozpadá.

A vybuduje ho znovu.

Vládkyně kuchyně, kde v šuplíku vzadu, podívej se pořádně, má pro tebe schovanou čokoládu... Ale na oběd vaří špenát, protože vitamínů je třeba.

Prožívá úzkost z tvého trápení, nemoci, samoty.

Vzala by tvé nemoce na sebe.

Její páteř je hromosvod zloby, aby tě před zlem chránila.

Je jako Veronika, která otiskla do svých rukou tvou tvář bolesti, když ti stírala krůpěje potu.

Někdy ji nezbude než mlčet a doufat.

Voní mýdlem, parfémem, potem, chlebem i těstem a květinami...

Někdy pak sama znavená usedne na židli ke stolu. Napije se kávy z jejího oblíbeného hrníčku. A vše ztichne a maminka má v tu chvíli v sobě takové něžné světlo. Vydechne si, přivře oči a rukou si schová neposlušný pramen vlasů za ucho. 

V tu chvíli víš, že ji musíš chránit. Možná nejvíce před sám před sebou, sama před sebou, před tvým vztekem a netrpělivostí.

Nebo možná její krásu nevidíš, nevidíš, že maminka je krásná růže pro tebe, která roste a kvete jen jednou. Její květ se časem ztratí a promění se v plod šípku.

Červený šípek mezi trním.

A ty si z něho uvaříš čaj, až zafouká severák a bude ti zima, protože se nemáš kde schoulit.