Ke konci života

Napadá mě, že promarněný život spočívá v neschopnosti zastavit se a prožít to, co k nám bytostně patří. Početí, narození, smrt... protože jsou to otázky po lidském smyslu. Všichni bychom měli vědět kdo jsme.

Před pár lety jsme k nám vzali po mozkové mrtvici starého strýce. Byl, a zatím je, poměrně samostatný, alespoň v těch nejnutnějších  biologických potřebách, příjem-výdej.  A byl i ve vynikající duševní kondici. Četl, společně jsme poslouchali některé rozhlasové pořady a občas jsme něco vybrali i v čt-archivu ke shlédnutí. Zajímaly ho hlavně historické a náboženské dokumenty, také dokumenty  o umění. Vloni jsme pro něj uspořádali velkou rodinou oslavu k jeho 80. narozeninám.  

Jenomže se opět něco porouchalo v té veledůležité součástce, které říkáme mozek. Něco z ní vypadlo a léky to nenahradí. Mimochodem, slovo mozek je etymologicky příbuzné se slovem morek, tedy dřeň.

Uvědomuji si tu nevyhnutelnost, kterou tušíme a která píše otazníky. Jak  to bude, jak to zvládneme, až jeho "dny budou naplněny.

Dny se plní a stroj času tiká v těle člověka, v složitém organismu plném komponent fungujících díky tajemné síle, která je něco zářivého, důležitého a krásného a zároveň silného,  před čím mám úctu a respekt. A čím víc té síly ubývá, tím více se její důležitost ukazuje. Čím více opouští lidskou bytost, tím jakoby stála tiše opodál, ale na blízku. Čím více vidíte, že se stařeček choulí do sebe, že je  mu chladněji a potřebuje už více  balit do dek jako miminko do peřinek, že přestává mít zájem o okolní svět, tím více mlčíte a stojíte... 

Říká se, že čím více se člověk blíží ke smrti, tím menší životní prostor potřebuje. Jeho nitro se teď stává tím nejdůležitějším životním prostorem. Někteří lidé umírají s křikem a napětím. I strýc sám mi říkal, že držel umírajícího  muže za ruku, aby se zklidnil.  

Napadá mě, že ve smrti nikdy nejsme sami. Je s námi život.

Nevím, kolik času zbývá. A nejen strýcovi. Myslím hodně na svou babičku... Měla bych jí být více na na blízku. 

***