Kdo se toulá po hvězdách

Kdo tulákem po hvězdách? Jack London  o tom  píše, Radůza, A. Brichta... Pavel Zajíček... ti všichni o  tom zpívají. Kdo je tulákem po hvězdách?

Člověk a hvězdy odpradávna patřili k sobě.

Místo televize, internetu, globalizace svítily do lidských životů hvězdy.

Kdy jsem je viděla naposledy?

Vlastně to není ani tak dávno, jak jsem si myslela. Vraceli jsme se z pozdní návštěvy a neodbočili k našemu domu, ale zajeli na kopec na Zelenou horu. Vypadala v té tmě majestátně, až mysteriózně. Na špičce kostela byla napíchnutá nebeská, tisíckrát hluboká klenba. Mrzlo až praštilo a hvězdy jiskřily. Zážitek, který se mě dotkl.

Proč člověk vzhlíží ke hvězdám? 

Možná jsou hvězdy v každé lidské duši jako obraz touhy povznést se z prachu  své bídy.  Je v tom i trochu smutku...  jako možná v každé touze.

Hvězdy jako by byly i zpovědníky, pečlivě střežící tajemství.

 Když uléhám ke spánku, rovnám si tělo. Nějak  se vyrovnávám i s tím, že také dávám rány.

Jak zpívá Radůza:

Vidím mnohé své schrány
mnohé své ruce od krve
vidím se dávat a sklízet rány
zabít a zemřít poprvé
vidím znovu se rodit
řadit činy ke svým snům
hory slézat, řeky brodit
oblékat peří
Fénixů

"Očišťovat!" volá tulák Pavla Zajíčka.

Ležím, uvolňuji se, představuji si sama sebe v divočině zahrady mezi lesem, loukou a polem, na samotě, kde vyzní směšně každá stylizace a najednou se nade mnou otvírá noční nebe. Objímám v duchu své dvě děti, s kterými jsme venku tu a tam spaly. Protíná se ve mně vertikála propojení se světem nade mnou s horizontálou propojení světů, dvou entit, dcery a syna, vedle mě.

Nořím se do hvězd. Ve hvězdách souzní krásné ticho. To ticho je čisté. 

Do ticha odcházel ten tulák po hvězdách. Do ticha zašeptal: "Milovat!"

 Ptám se sebe sama: Co vlastně potřebuji ke štěstí? Boty? Rifle? Fotoaparát? Střechu nad hlavou? Auto? Peníze? Lidi? Zdraví?  Jistě toto vše přináší nějaký pocit spokojenosti. Ale mě by jen  tohle nenaplňovalo. Musím se srovnat  pod nebeskou klenbou a pod pažemi dětí. Jejich láska, stejně tak i světlo hvězd, to, co z rozzářené oblohy vnímám, jsou tiché a skutečné. Milovat je má odpověď na to, co tu je,  co jsem dostala.

Ležím  v  posteli,  je  hluboká noc.  V té noci se nade mnou otevírá střecha a představa vesmíru. Vesmír se vlastně otvírá ve mně.

Povznáší mě nad tělo, nad rány, které dávám, které dostávám. Jsem šťastná. Proč?

Kdo tulákem po hvězdách, na nic se netáže.