Kapka

Příběh, tak trochu filosofický a pocitový,  možná spíše pro ženy, a který se v jednom okamžiku pochopení vnitřně skutečně udál.  

Žena.

Utápěla se v smutku.

Jak moucha v její ranní kávě, na jejíž hladině bezmocně plácala křidélky v začarovaném kruhu.

Kruh... jeden kruh vás zachrání, jiný spoutá a další utopí.

Je to volba nebo osud?  Má moucha právo na život? pomyslela si.

Vzala lžičku a nebohou mouchu vylovila. Rozhodujeme o osudech druhých. A  druzí o našem osudu...  Kdysi spoléhala na to, že i jí vyloví z nekonečného kruhu nějaká love story. Ale samozřejmě, že nic s nikým nikdy neměla. Musela dozrát sama v sobě.

Opřela lžičku o kraj podšálku.

Tmavá tekutina s vůní kofeinu se na jejím povrchu koncentrovala v jednom bodě do kapky. Pomalu a soustředěně. Tak vypadá přítomnost. Veškerý náš čas, všechen náš život se koncentruje do kapky. Ta kapka, až doroste do ideálního tvaru se odloučí a upadne. Roztříští se, rozpustí se a nebude.

Ale stane se kapkou, to je její smysl. Jak dlouhý život vlastně kapka má? A není to snad jedno?

Kapka je v neustálém ději... a i v jediné kapce se zrcadlí svět. To je plnost života kapky. I ten nejkratší lidský život je naplněn růstem, pochopením, cestou.

Voda živá, voda mrtvá... musíš se rozhodnout!  A v tu chvíli se něco změnilo. 

Rozvířila hladinu. Rozhoupala vlny. Skočila do vody. Očistila se. 

Nemohu zůstat v mrtvém světě, musím jít.

Ulevilo se jí. Jakoby jí po tváři přeběhlo světlo. Ne výrazné, ale přesto patrné. Cítila ho. Projelo skrz ní.

Odpustila. Objala v duchu svého muže, člověka, s kterým ušli kus cesty.

Děkuji...

Dopila kávu, otřela si rty a vstala.