Příběh, tak trochu filosofický a pocitový, možná spíše pro ženy, a který se v jednom okamžiku pochopení vnitřně skutečně udál.
Žena.
Utápěla se v smutku.
Jak moucha v její ranní kávě, na jejíž hladině bezmocně plácala křidélky v začarovaném kruhu.
Kruh... jeden kruh vás zachrání, jiný spoutá a další utopí.
Je to volba nebo osud? Má moucha právo na život? pomyslela si.
Vzala lžičku a nebohou mouchu vylovila. Rozhodujeme o osudech druhých. A druzí o našem osudu... Kdysi spoléhala na to, že i jí vyloví z nekonečného kruhu nějaká love story. Ale samozřejmě, že nic s nikým nikdy neměla. Musela dozrát sama v sobě.
Opřela lžičku o kraj podšálku.
Tmavá tekutina s vůní kofeinu se na jejím povrchu koncentrovala v jednom bodě do kapky. Pomalu a soustředěně. Tak vypadá přítomnost. Veškerý náš čas, všechen náš život se koncentruje do kapky. Ta kapka, až doroste do ideálního tvaru se odloučí a upadne. Roztříští se, rozpustí se a nebude.
Ale stane se kapkou, to je její smysl. Jak dlouhý život vlastně kapka má? A není to snad jedno?
Kapka je v neustálém ději... a i v jediné kapce se zrcadlí svět. To je plnost života kapky. I ten nejkratší lidský život je naplněn růstem, pochopením, cestou.
Voda živá, voda mrtvá... musíš se rozhodnout! A v tu chvíli se něco změnilo.
Rozvířila hladinu. Rozhoupala vlny. Skočila do vody. Očistila se.
Nemohu zůstat v mrtvém světě, musím jít.
Ulevilo se jí. Jakoby jí po tváři přeběhlo světlo. Ne výrazné, ale přesto patrné. Cítila ho. Projelo skrz ní.
Odpustila. Objala v duchu svého muže, člověka, s kterým ušli kus cesty.
Děkuji...
Dopila kávu, otřela si rty a vstala.
