Jako máky u cesty

Jeli jsme se synem na kole k trati. U pole jsme sesedli. Miki šel fotit rychlík a já fotila pole. Nevypadala jsem zrovna nejlépe, a proto jsem se točila tak trochu bokem k projíždějícímu páru cyklistů. Muž jel první a žena kousek za ním. Před kamenitým nevelkým svahem přibrzdila, sesedla a vzala kolo za řídítka, aby vyšlápla ten nepříjemný kousek pěšky. Všimla si mě, pozastavila a zeptala se, zda-li nepotřebuji pomoc.

Nepotřebovala jsem. 

Ale děkuji za zájem a ochotu. Moc. Z celého srdce.

Ono je totiž velká vzácnost vidět. Vidět druhého. Nemyslím teď vidět do něj, ale vidět ho, jako člověka.

Bez předsudků.  Bez zloby, bez spěchu.

Slovo, které se ptá na "Ty", je malý velký zázrak.

Nechtěla bych ta slůvka, drobné věty o pomoci, blízkosti, pochopení a další, pominout. 

Myslím, že na tomto stojí křesťanství podle Krista. 

To jsou slova, která se dotknou, protože jsou "TY". 

Tento článek je i o Vás některých a Vašich povzbuzení, smajlících...

Kdo jste?

Neznám Váš osud, avšak Vaše slovo se dotklo osudu mého v čase nejistot,  nouze nebo obyčejnosti.  Na jeden den? Na rok? Na jak dlouhý čas? 

I kdyby jen na jeden okamžik, který už pominul, přesto za něj budu děkovat.

Jako za květ vlčího máku u cesty. 

Za ten jediný.

Protože až bouře a vítr odvanou červené plátky do polí a ve dnech žáru a žízně Vaše slova ve mně dozrají jako zrnka máku v makovici, zaseju ta zrníčka pro další poutníky...