Nemohu dnes dospat, tak projíždím v počítači pár fotek z chalupy ze včerejška, kam jezdívám za svou maminkou. Nad tou poslední fotografií, noční, se zastavím. Za záclonou tiše hřeje domov jako otevřená náruč.
Nemohu dnes dospat, tak projíždím v počítači pár fotek z chalupy ze včerejška, kam jezdívám za svou maminkou. Nad tou poslední fotografií, noční, se zastavím. Za záclonou tiše hřeje domov jako otevřená náruč.
Domov je vlastně místo v nás, které propojujme mezi sebou navzájem. Někdy to nevyjde a jsme vykradeni. Když se probereme, zvedáme se z trosek. A jdeme na cestu, jdeme domů. Na svou chalupu.
Otevíráme oči.
Zklidňujeme myšlenky a učíme se vnímat jemný zpěv ticha a chápat, že stín brzy vystřídá světlo.
Učíme se znovu žít a přijímat do života i nepříjemné životní situace.
Sbíráme síly k opouštění i odpuštění.
Vnímáme sebe sama jako součást nějakého celku, prostoru, kde ve skutečnosti nikdo není opuštěn. Jsme pevnější, než kdysi a nebojíme se vyjít ven.
"To je krása... ", řekla jednou mami, když jsme vyšli ze dveří ven do hlubokého klidu tmy s jiskry hvězd nad námi.
Myslím na ta slova často.
Je v nich skrytá její cesta ke klidu.
Klid... bytostný hluboký klid dává radost a smíření.
Rozpouští strach a rozzáří hvězdy.
A člověk je šťastný, vždyť tma je prostor pro krásu a náš domov je pod hvězdami.
Tak, buďte šťastni!
