Deštivé ráno

Děti dnes spí u babičky na samotě u lesa, zatímco údolí chalupy pije vodu jemného deště pro prameny Svratky a Sázavy. Manžel před chvílí vstal.

Bez dětí je tu ticho.

Jen pračka s modrým prádlem, které jsem před dvěma hodinami dala prát, ze zavřené koupelny tlumeně doždímala.

Teď sedím, nohy jak balvany, a jen tak ťukám text o deštivém pondělním ránu. 

Za zmoklými střechami ztěžklých domů ohýbajíí své šíje břízy.

Jako lidé, když je tíží šedý smutek. Slzy jsou přebytky smutku a uleví srdci.

Ráno, v okamžiku  probuzení jsou si lidé podobní. Protože probuzení nelze předstírat. To až myšlenky nás dělí do skupinek a stran.

Den a bdělost nás dělí.

Noc a spánek spojuje, vydávají nás něčemu, co neovládáme.

Možná, že jen  v momentě procitnutí jsme nevinní.

V očích máme život.

Rosu světel.

Manžel  odsypal spícímu strýcovi pár třešní na talířek, zapnul si košili a zastrčil ji do kalhot. Hlavu skloněnou, odešel neslyšně do každodenní roboty.

Co nás dnes rozdělí? Které myšlenky?

A které nás spojí?

Dopila jsem vodu a balvany z mých nohou odplavaly.

Přeji všem lehký den!