Červnové cesty

Fotopoezie. Doma máme ve starém proutěném koši třešně. Trhal je manžel na babiččině zahradě. Neptala jsem se ho, ale předpokládám, že ho ta práce těšila.  Podělil pár známých, i se sousedama se dělíme, a i na nás zbylo. Tak jsem jich teď pár vyloupala, smíchala s černým rybízem, trochu osladila a zalila bílým jogurtem. Ať do sebe děti dostanou sílu slunce a zdraví začínajícího léta.

Každý měsíc má svoji atmosféru.  Červen - to jsou  oblaka plující po nebi. Tráva vysoká a bzučící. Trocha smutku i radosti. Volnost. Prostor. Slunce na vrcholu svých sil. Někdy déšť.

A touha po lásce v noci svatojánské. Kdy uvidím světlušky? Létají jako světélka z jiného světa na nedaleké cestě schované pod mezí mezi dvěma poli. Proč nás to tak dlouho nenapadlo se tam navečer vypravit? Budou tam ještě?

   Drobná světélka jako bledá sluníčka, světla ve tmě... mám na ně krásné vzpomínky. Musíme tam jít i s dětmi, předat jim tu obyčejnou cestu k světluškám.  

 Červen je čas slunovratu. Slunce na vrcholu se propadá dovnitř, do člověka jako světlo, které hledá.  

V červnu se slaví Boží Tělo. Po mši vyjde z kostela průvod s ministranty, knězem a družičkami. Lidé zpívají a vyprošují požehnání. Jdou kolem kostela nebo k nějaké kapli. Jdou a prosí za požehnání na cestu. 

Život, síla, která není vidět, jen vidíme její projevy, se stala člověkem. Syn Člověka, Život, Cesta, také putoval po této zemi. Koho se dotknul, kdo se dotknul jeho, byl udraven. Změnil se. Přijal jeho sílu, světlo.

Neexistuje cesta tam, která by nevedla i zpět. Všechny cesty jsou jako čáry na dlani Života. I když si připadáme ztraceni, Život nás nikdy neztratí.

Červen je neobyčejný čas obyčejných cest. Cest za světlem. Kdybych na ně nevstoupila nebo se jich nějak nedotknula, něco bych propásla.

Alespoň na chvíli si vyzout boty a jít bosky. V plátěné sukni a v tričku. Bez starostí a bez tíže.

Rozběhnout se a jen tak být... a poděkovat.