Bouře

Dceru jsem poslala na nákup. Byla jsem slabá, vyčerpaná a potřebovala jsem vývar. Hovězo-slepičí. Zlobila jsem se na syna, že nechtěl jít s ní. A ještě víc, že jí nešel naproti, když se přihnal šedý mrak s bouřkou. Bylo mu to líto. A tak, když se Johanka vrátila promoklá a já ji poslala do postele, přišel vařit. Na usmířenou.

Dali jsme do vývaru hřebíček, trochu becherovky, cibuli ve slupce a muškatový květ mimo obvyklých ingrediencí.

Už jenom ta vůně, a pak trocha zlatavé tekutiny odlitá do hrnku, mě posíila.

Nevím, proč ztrácím sílu. Možná, protože ji veškerou dávám do překonávání nenaplněných potřeb. Začínám pociťovat poušť. Úmornou poušť.

Myslím, že jsem se dostala za hranici, za kterou jsem nechtěla vstoupit. Je těžké, nemožné pro mě, být pravdivá a přitom vynechat to mé nejvnitřnější, mé osobní, co mě velmi trápí.

Nevím, co s tím.

Počkat na to, až se vesmír ve mně zklidní.

Stará slunce zanikají a nové hvězdy vznikají.

Potom se bude zase třpytit noční nebe jako kapky z deště ulpělé na listech břízy, když bouře pominula...

Na usmířenou?