Jak vás dítě dokáže rozbourat aneb Tatínku, kdo je to hajzl?

Už jednou jsem psal, že mám rád hlídací víkendy. Přes týden na sebe nemáme tolik času, proto si to s šestiletou dcerkou užíváme na plné obrátky. Někdy mě ale svými hláškami dokáže totálně rozbourat. Jako nedávno.

Každý, kdo se šplhá k padesátce a má malé dítě, jistě potvrdí, že jsou situace, na které ho v dětství v Pionýru nepřipravili. Kupříkladu užívání vulgárních slov. V naší rodině jsem to právě já, kdo si do pusy nevidí. Vypustím občas takové hovadiny, které si dítě okamžitě zařadí do své slovní zásoby, načež je směle využívá bez ohledu na správnou výslovnost. Proto výraz: „…do pedele,“ jemuž se smála v době, kdy jí byly asi tři roky, má ode mě v okamžiku, kdy jsem ho se silným R pronesl při řízení auta.

V druhé pandemické vlně, kdy opatření měnící se ze dne na den lezla na nervy i mně, jsem při večerním zpravodajství nazval jednoho nejmenovaného člena tehdejší vlády dosti hanlivým výrazem. Slovo mi ulítlo na celý obývák. Z dětského pokoje se ozvalo hlasité zvolání, že sprostě se přece nemluví. Přiběhla za mnou ke křeslu a s vyděšeným výrazem ve tváři se zeptala:

„Tatínku, kdo je to hajzl? Co to je?“

A teď to vysvětlujte. 

„Víš, to je nepěkné slovo, které dříve označovalo toaletu!“ snažil jsem se mlžit.

„Co je to toaleta?“ divila se.

„To je…, to je prostě záchod!“

„Aha,“ lítalo v její malé hlavičce, „…ale nemá se to říkat, že?“

„Ne,“ řekl jsem sebemrskačsky, „…už to říkat nebudu a ty taky ne! Domluveno?“

„No…, no tak jo,“ řekla smutně a odběhla zpátky do pokojíčku. Na hajzla jsme od té doby zapomněli.

Teď jí bude v říjnu sedm. Po více než třech letech nás toto slovo opět uctilo svou přítomností.

Před týdnem jsme v rámci volné neděle vyrazili do přírody. Pravdou je, že se mi vůbec nechtělo. 

„Vstávej od toho počítače,“ pokynula mi manželka, „...je třeba něco dělat pro zdraví! Nachystala jsem svačiny do batohu, půjdeme do Karlovic přes Sokolskou chatu. Roste ti břicho, je třeba nad tím přemýšlet!“ řekla žena naprosto nekompromisně. Automaticky jsem zatáhl pupek jako před fotografováním.

„To už ti nepomůže,“ usmála se, „...vstávej a neválej se! Pes se potřebuje taky vyvětrat!“ Boxer je chytré, ale i dostatečně lstivé plemeno. Jako kdyby věděl, že se o něm mluví. Sedl si vedle mě, položil přední levou na mou nohu a zíral pohledem týraného a zanedbávaného zvířete. Jasná přesilovka. 

Během okamžiku jsme stáli před domem. Natěšená dcerka v růžovém výletnickém outfitu, hopsající a energický pes, žena s výrazem nového člena klubu turistů a já s pocitem smíření.

U nás ve městě je vlastně všechno do kopce. První část túry jsme ukončili na Sokolské chatě, kde mi moje hodinky na zápěstí hlásily, že už jsem vlastně úplně mrtvý.

Po krátké pauze jsme vyrazili lesem. 

„Tatínku,“ volala mě dcerka k jedné z příkop, „…podívej! Tady je nepořádek! To se přece přírodě nedělá, vyhazovat všude nepořádek! To může udělat jen nějaký hajzl!“

Trefila to! Musel jsem ji ale znovu vysvětlit, že tato slova přece nepoužíváme!

„Ale tati,“ hájila se a koukala na mě těma velkýma očima, „…kamarád ze školky to říkal taky!“

„To je možné, Mařenko,“ vysvětlil jsem jí, „…ale my to říkat nebudeme!“

„Tak jo,“ odvětila, „…ale my nebudeme haj…, hajdaláci. Posbíráme ten nepořádek a vyhodíme to do nějakého koše, jo?“

A já dodávám, že má pravdu. Nebuďme hajzlové, flašky do přírody fakt nepatří.

Váš Honza