Jak správně přijít o klíče od auta aneb Hlídej si svůj kontejner

Často se mi stane, že něco zvorám. Jednou jsem zapomněl nákup na parkovišti, jindy si při skládání skříňky málem probodl nohu šroubem. Ale vyhodit si klíče od auta do kontejneru? To umí jenom Jirka.

O Jirkovi jsem vám už jednou psal. Je to gynekolog. Před nedávnem jsme se opět setkali.

„Hele, já už musím změnit práci,“ posteskl si u rozpité Plzně.

„Zase nějaká jobovka?“ usmál jsem se.

„Ale to zase ne,“ pokračoval, „…ale je toho moc. Celý den koukáš tam, kde by ses koukat nechtěl. Pak ti to už připadne všechno stejný. A tak se rozhodneš, že s kolegou zajdeš na pivo. Domů jsem se dostal kolem desáté večer. Moje rozmilá polovička mě trestá tím, že uklízí nebo stěhuje.“

„Stěhuje?“

„Jo,“ řekl odevzdaně, „…já jsem zvědavý, kde budu příští týden spát. My měli tu ložnici snad všude…, no a tentokrát se ještě pustila do uklízení oblečení. Na chodbě jsem měl čtyři tašky plné věcí. Člověče, Jene..., když jsem přišel domů, tak jsem se lekl, že mě snad chce vystěhovat. Ale naštěstí ne. Prý to jsou hadry na vyhození do kontejneru. Tak jsem šel k lednici a dal si ještě jedno. A to byla chyba. To bylo to poslední pivo, po kterém se mi udělal takový mozkový formát harddisku. Jediné, co si pamatuji, že jsem házel do kontejneru ty staré hadry.“

„No,“ odvětil jsem, „…ale vyspal ses z toho, to není žádná katastrofa. A kytka to doma vyřešila, ne?“

„Ani bych neřekl,“ pousmál se Jirka, „...ráno jsem se probudil v přestěhované ložnici. Nejprve jsem se vyděsil, že jsem někde jinde, ale identifikoval jsem své pyžamo a obrázek mých dětí na zdi. Ten den jsem měl ordinaci až odpoledne. Rodina už byla v trapu. Po vyprošťovací kávě jsem se rozhodl, že si zajedu dokoupit nějaké věci do ordinace. Oblékl jsem se a hledal svou bundu. Na věšáku nebyla, na křesle taky ne. Najednou, jak říká Cimrman, se u mě objevil prazážitek. Vyhodil jsem ji do toho blbého kontejneru i s klíči od auta. Oblékl jsem si svetr a vylezl ven. Kontejner na oblečení..., to je holt jiný level. Když do něj něco hodíš, tak je to prostě navždy. Dovnitř se už sám nikdy nedostaneš! Vzal jsem si telefon, na samolepce kontíku našel číslo firmy, která má ty vyhozené hadry na starosti. Zjevně unavená operátorka mi řekla, že mám štěstí, kontejner vyváží dnes mezi devátou až šestnáctou hodinou!“

„To je jako pošta,“ usmál jsem se, „...to sis vzal dovolenou, ne?“

„No, kamaráde,“ zabědoval Jirka, „…volal jsem sestře, aby všechny pacienty přeobjednala na druhý den, že mi prostě není dobře. Vzal jsem si z domu rybářskou židličku a stoleček, svačinu, do termosky jsem si dal kafe. Šel jsem hlídkovat. Ten kontejner totiž vyváží jednou za dva týdny. Jako měl jsem náhradní klíče, ale co kdyby se ty druhé dostaly do špatných rukou?“

„Čekal jsi dlouho?“ 

„Naštěstí bylo teplo. Otevřel jsem si laptop a sjížděl internet, vystavoval faktury, popíjel kafe. Nejhorší byly ty divné pohledy lidí okolo. Hlavně stará Konůpková. Rachomejtle, která je o tři roky starší než čert. Šla kolem v tom svém dlouhém modrém kabátu, který nosí všechna čtyři roční období, v jedné ruce hůl a druhou táhla za sebou tu károvanou tašku na kolečkách. Že prý, jestli mě konečně manželka vyhodila z baráku, protože jsem starý nemrava, který celý den kouká ženským mezi nohy, a ještě za to dostává hříšné peníze, díky čemuž půjdu do pekla. Ona má šestasedmdesát a takového doktora údajně nikdy nepotřebovala. A ta kreatura bydlí v domě, jehož okna přesně sousedí s hnízdem kontejnerů, u kterých jsem seděl. Zalezla do domu a během minuty jsem ji viděl za záclonou, jak na mě čuměla jako odstřelovač u Stalingradu!“

„A jak to dopadlo?“

„Jak? Ona ta káva byla docela fajn, ale mně se chtělo během půl hodiny hrozně na malou. Snažil jsem si to rozumově vysvětlit, že jako odběhnu na pět minut domů, že se nic nestane. Ale riskuj, že v době, kdy si ulevuješ, přijede auto, vyveze kontejner a ty přijdeš o klíče. A tak mě nenapadlo nic lepšího, než zalézt za ty kontejnery a ulevit si. Než jsem si zapnul kalhoty, přijela policejní hlídka. Ta svině Konůpková si myslela, že jsem ten úchylák z parku, co si pořád rozepíná kabát, když jdou večer s dalšími důchodkyněmi z kostela! Když jsem vysvětlil hlídce, co tam dělám, s rozchechtanými tvářemi odjeli. A kontejner vyvezli až ve čtvrt na dvě.“

„Tak ses dočkal,“ usmíval jsem se na celou restauraci, „…a příště si ty klíče hlídej!“

„Víš, co je nejhorší?“ zeptal se mě závěrem, „…na druhý den, když jsem přišel do ordinace, tak jsem měl od sestry na stole fungl novou klíčenku, abych si mohl dát příště klíče kolem krku jako dítě z první třídy. Naše město je hrozně malé!“

Rozloučili jsme se. Když jsem přišel ze schůzky s Jirkou domů, zjistil jsem, že moje drahá žena přestěhovala znovu obývák. Klíče od auta jsem raději pověsil na háček v předsíni. Člověk nikdy neví.

Váš Honza