Ne, můj boxer je stále tady. Ale mému kamarádovi před krátkým časem jeho čtyřicetikilový miláček zemřel. Proto se rozhodl, že jej pohřbí na místě, kam chodili nejčastěji. Nic divného, řeknete si, ale proč se zásahovkou?
Můj pes je můj nejlepší kámoš. Jednou je to sběratel medailí za slušnost, podruhé lítá po zahradě, jako kdyby mu za patami hořelo. V této situaci nepomůže ani pamlsek nebo voňavá klobása. Někdy jde u nohy tak vzorně, že se vedle něj cítíte jako chovatel roku, jindy je drzý jak nádražní vrabec. A právě proto mám svého boxera rád.
Můj přítel Jirka z Ostravy chová boxery celý život. Když jsme se spolu včera po dlouhé době viděli, poručil k pivu ještě dobrou štamprli. Připili jsme si na Barona, jeho posledního boxera. Ten před měsícem zemřel.
„Hele,“ řekl smutně Jirka, „já si dám chvíli s pejsky pauzu. Na Barona nikdo neměl. Žádný předešlý boxer neměl v očích to, co měl on! To byly oči, kterým fakt musíš věřit!“
„Chápu,“ přitakal jsem, „ale nevěřím, že si žádného dalšího nepořídíš. Musíš mít doma prázdno!“
„Jo,“ napil se, „to máš pravdu. Ale víš, co jsem s pohřbíváním Barona zažil? To bylo na cypa, bo to se fakt může stát jenom u nás v Ostravě.“
„Dal sis ho na zahradu?“
„Však víš, že mám malou zahradu tak akorát na kobzole. Už by se mi tam nevešel,“ řekl s pošklebkem v hlase, „…rozhodl jsem se, že ho pohřbím u pivovaru…, tam, co jsme vždycky chodili na večerní procházky a chlemtat dvanáctku.“
„A v čem byl problém?“
„No,“ usmál se, „volal jsem kamarádovi Honzovi. Říkám mu, jestli by mi nepůjčil lopatu a krumpáč. Zeptal se mě, jestli mi nešibe v pale. Když jsem mu řekl, že potřebuji zahrabat Barona, bez dalších řečí mi ten vercajk dovezl. Sedl jsem do auta, pes byl v igelitu v kufru. Řekl jsem mu, co se chystám udělat. Zaťukal si na čelo a podotkl, abych si dal pozor, protože kousek vedle bydlí zvědavá Mráčková, která sedí celý den za oknem a udává snad i řidiče trolejbusu, když se o pár minut opozdí. Já na to, ať je v klidu, vždyť já to přece se starýma robama umím.“
„A proběhlo to v klidu?“
„Přijel jsem na místo a pustil se do práce. Vykopat ďuru pro čtyřicetikilové psisko dá opravdu fušku, bo tam byl samý šutr. Po dvou hodinách jsem měl tu robotu hotovou. Kdybych nebyl autem, kopl bych okamžitě jedno orosené. Za chvíli se u mě objevila dvě policejní auta. Ani jsem se nestačil vzpamatovat, když na mě mířili dva synci v uniformě. Další čtyři stáli za nimi. Já si v tu chvíli připadal jako Kajínek. Křičeli, abych odhodil krumpáč a dal ruce nad hlavu. Kontrarozvědka Mráčková vykonala své. Kdybych ji dostal do pracek, zmydlím ji jak financ kozu. Odhodil jsem nářadí, zvedl ruce a snažil se celou situaci vysvětlit.
„A co oni?“ zíral jsem na něj nevěřícně.
„Mysleli si, že tam zakopávám nějakou mrtvolu malého děcka. Dokonce jsem musel ten pytel s Baronem otevřít, aby mi věřili. Když zjistili, že Mráčkové zase nalítli, zhasli světla a nařídili mi, abych tu ďuru zahrabal, bo je blízko cesty. Mám si psa zakopat o dvacet metrů opodál pod strom. Nikdo mě prý neuvidí a Mráčková tam nedohlédne. Než jsem zahrabal první hrob, dva z nich vzali můj krumpáč a pomohli mi chvíli kopat druhou jámu. Tak tomu říkám pomáhat a chránit v praxi. Během pár minut je ovšem zavolali k jinému případu. Na Barona!“
Připili jsme si na to úžasné psisko ještě jednou. Můj boxer je celkem mladý, takže snad se tímto problémem nebudu muset brzy trápit. Ovšem cítím, že nastala doba, kdy každý přesně ví, co má dělat ten druhý. Dnes je to dokonce uzákoněno jako whistleblowing. Proto si i při přesazování keřů na zahradě dám raději pozor. Člověk nikdy neví, kdo jde zrovna kolem.
Váš Honza
