Jak přežít divné sousedy aneb Bacha na dveře

Dnešní doba je rozporuplná. Každý ví, co by měl dělat ten druhý. A co teprve sousedi. Já mám, pán Bůh zaplať, na sousedy štěstí…, ale příběh, který jsem slyšel od Anežky, je hodně divný.

Před časem jsem musel zase k doktorovi. Koleno sice už tolik nebolí, ale když se změní počasí, což je poslední dobou vlastně pořád, dává o sobě vědět. Ráno jdete do práce v teniskách, odpoledne se brodíte roztátým sněhem a přemýšlíte, který je vlastně měsíc. A vaše koleno je z toho zmatené jako Goro před Tokiem. Proto jsem se vydal do čekárny našeho ortopeda, aby koleno dostalo pravidelnou dávku kolenního mazu. Jak říká klasik: „…nemažete, klepe to!“ 

Náš ortoped tu však bývá jen jednou týdně. Proto je čekárna vždy plná lidí, doporučuje se velká svačina. Vzduch v čekárně je směsicí parfémů všech chutí a vůní spojených s potem, židle jsou nedostatkovým zbožím stejně, jako bývá máslo pod čtyřicet v Penny Marketu.

A právě minulé úterý jsem v čekárně ortopeda potkal Anežku. Je to starší dáma, něco kolem sedmdesáti. Kdysi jsme spolu pracovali, teď si v důchodu přivydělává v jednom malém obchodě. Zůstala sama, jen s kočkou. Seděla v klobouku, v černých brýlích. Zprvu jsem ji nepoznal. 

„Ahoj,“ řekl jsem opatrně, „…jsi to ty?“

„Nazdar Jene,“ řekla tiše, „…pojď, sedneme si. Dlouho jsem tě neviděla!“ Využili jsme chvíle, kdy z čekárny odcházel manželský pár a usedli jsme na jejich místa, která se náhle uvolnila. 

„Anežko,“ prohodil jsem, „…já bych tě vůbec nepoznal. Co tu děláš, v tomto převleku? Koukám, že děláš agentku a prodavačku máš jen jako koníčka.“

„Člověče,“ polkla, „…ani mi nemluv. Kdybys věděl, co se mi přihodilo…, jsem ráda, že jsem ještě mezi živými. To ti byla málem moje smrt. Nejen, že se musím pořád rozčilovat nad tou zatracenou vládou, ale ještě mám i sousedy jako ze žurnálu!“

„Počkej,“ podivil jsem se, „co mají sousedi společného s tím, že se musíš maskovat jako odbojářka za protektorátu?“ 

„Však víš, že bydlím v malém řadovém domku. Opravený, starý německý domek, spojené sklepy jen dveřmi. Ještě před čtyřmi roky, když tam bydlela stará Bláhová, to ještě šlo. Ona byla sice hluchá jako poleno, ale byla hodná. Neměly jsme spolu vůbec žádný problém. Ale pak zemřela a koupili to nějací lufťáci. A začaly problémy. On se tu nastěhoval s tou svou mladou blondýnou a třemi dětmi.“

„Ano,“ podotkl jsem, „…myslím, že jsem je viděl. Vím, o koho jde. Jsme malé město!“

„No, oni mají dva malé školáky a jednoho sedmnáctiletého výrostka. Toho prý má on z prvního manželství. Když nejsou doma, jede ten nejstarší takovou tu duc, duc, duc hudbu. To se mi v obýváku třepou i hrnky na stole. Po zahradě jim běhají dvě malé čivavy, takoví ti mezichleboví psi. Na to, že bys je zaplácl pantoflí, jsou moc divocí. Protáhnou se třeba plotem na moji zahradu a vlítnou do záhonku, který se během okamžiku změní v měsíční krajinu. Když jsem jim to říkala, smáli se mi do ksichtu, prý to udělal můj kocour. Ten celé dny leží na gauči, je už starý! A nejhorší je ten jejich gril.“

„Gril?“

„Jo,“ posteskla si, „…hned u plotu si postavili posezení a neskutečně velký gril. Každý druhý den grilují, začnou kolem třetí, hlavně v létě. Domů zalezou kolem jedné v noci. A já nemůžu větrat. Můj kocour nedávno myslel, že se snad už dostal do nebe, protože ten smrad z ryb, makrel, mu doma v obýváku dokonale popletl hlavu.“

„No,“ podotkl jsem, „…tak to máš divoké. Ale pořád nevím, proč máš to maskování?“

„Tak se podívej,“ řekla, sundala si brýle a klobouk. Na čele měla obrovský krvavý šrám, okolo pravého oka monokl.

„Ty ses s nimi poprala?“ vylétlo ze mě.

„Ale to ne,“ zamaskovala se znovu, „…ale představ si, co se mi přihodilo. Byl večer, já byla jen v bačkorách a v županu. Vyběhla jsem jen tak nalehko před dům, že si vyhodím odpad do popelnice. A já si nedala zvenku klíče, …no a průvan vykonal své. Bylo kolem nuly. Doma puštěná pračka, na sporáku voda a v ní vajíčka. Zpanikařila jsem. Rozklepala jsem se jako ta jejich psiska. Přeběhla jsem k jejich dveřím. Ještě svítili. Zahodila jsem všechnu hořkost a zazvonila jsem. Chtěla jsem, aby mě pustili přes jejich sklep. Po zazvonění zhasli. Záclona v jejich obýváku se pohnula. Neotevřeli. Začala mi být zima. Vrátila jsem se před dům. Zjistila jsem, že mám otevřený světlík. Rozhodla jsem se..., jak jsem stará…, tak jsem pitomá, že vlezu do svého sklepa. Lezla jsem dovnitř jako tankista. Když jsem skočila dovnitř, zvrtla jsem si nohu, mám ji odřenou od kolene k nártu. Postavila jsem se a šlápla na hrábě. Proto ty šrámy v obličeji. Po dalším kroku jsem zakopla a udeřila se hlavou o pitomou poličku. Než jsem se dostala po schodech do kuchyně, slyšela jsem z druhého sklepa, jak se ta jeho směje za zavřenými dveřmi. Chápeš? Oni si šli dolů poslechnout, jak se já dostávám domů. Ale museli se taky nějak potlouct, jak lezli po tmě zpátky, protože jsem slyšela ránu a bolestivé sténání! Ona karma je zdarma!“

„Tak to je šílené,“ nezmohl jsem se na lepší reakci, „…ehm…, a co ta vajíčka?“

„Tak ta jsem měla skoro na stropě kuchyně. Ale to jsem neřešila. Šla jsem k lednici a nalila si panáka.“

„Paní Jurášková,“ ozvalo se z ordinace.

„Tak já už jsem na řadě,“ řekla Anežka, vstala, usmála se na mě a dodala: „…jo, a jestli chceš, tak o tom napiš, já si to ráda přečtu!“

Než jsem se z toho stačil vzpamatovat, zjistil jsem, že do čekárny se s berlemi vbelhal ten Anežčin soused. Vyvrtnutý kotník. Posadil se opodál a dělal, že tam vůbec není. Když se po dvaceti minutách objevila Anežka znova v čekárně, nejprve zkameněla. Potom nahodila svůj odzbrojující úsměv a pronesla: „…co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim! Mějte se, sousede!“

Ten pod vousy pronesl pár tichých peprných slov a otočil pohled na jinou stranu. A já přemýšlel nad tím, jak by bylo na tom světě fajn, kdyby se lidé alespoň trošku pokusili mezi sebou domluvit.

Váš Honza