Jak postrašit tchyni aneb Z vtipálka nepřítel seniorů snadno a rychle

Můj kamarád Franta má celkem dobrou paměť na obličeje, ale je neskutečně praštěný. Možná ještě víc, než jsem já. A tak minulou sobotu jednu seniorku před supermarketem málem přivedl k infarktu a sebe na policejní služebnu.

Mám to teď nějaké divoké. V práci jedna kontrola za druhou…, to abychom se nenudili. Systém ústavní výchovy je v současné době nad smysly rozumového chápání, neustálý boj s měnící se legislativou a blbou náladou ve společnosti optimismu nepřidá.

Doma navíc řeším zvířecí problém, protože moje milé slepice začínají stávkovat. Cítím se jako žena v klimakteriu, která po třiceti letech manželství zjistí, že si doma chová ptáka, z kterého vlastně nemá žádný užitek. Každý den se snažím svým milovaným opeřencům domlouvat, poslední dobou dokonce i vyhrožovat, že pokud nezačnou znovu nosit, udělám z nich jednoduše polívku. Na veškeré dobře míněné rady nereagují, pouze tupě čumí jako křovák do smartphonu. Pochopil jsem, že je nejvyšší čas na obměnu slepičího družstva. Rozhodl jsem se, že zavolám svému příteli, který chová slepice přes deset let. Sešli jsme se u výběhu, on prozkoumal okem znalce mé rozmilé soudružky a dodal, že čtyři z nich to již skutečně mají za sebou. Dodal, že pokud si z nich neudělám dobrý slepičí vývar, tak se musím spokojit s tím, že mám doma obyčejný slepičí starobinec. Holkám jsem dal provázky na nohu, sobě zase týden na rozmyšlenou.

„Ti moji opeřenci,“ dodal Franta, když jsme si na terase sedli k pivu, „jsou moje jediná zábava. Děti už vylétly z chalupy, moje je furt v práci. A lidi jsou tady nějací divní. Každý se stará, po čem mu nic není. Proto jsem se rozhodl, že pozlobím sousedy a koupil jsem si ten elektrovelocipéd. Řekl jsem si, že musím jít s dobou. A tak lítám všude po okolí, dám pivko, posbírám po cestě do batohu pampelišky pro slepice a je mi fajn. Ale včera ti řeknu, trapas jak cyp. Jedu si na kole kolem supermarketu a u vitríny stála moje tchyně. Má už osmdesát, hluchá je jak tetřev, chodí o holi, funí jak prase lezoucí z bukvic, ale přesně ví, co všechno dělám špatně. Já jí zase nesčetněkrát říkal, že když jde do obchodu, nemá nosit kabelku přes rameno. Už třikrát přišla o peněženku. Když jsem ji viděl, jak čte slevové letáky a nehlídá si svoje osobní věci, vjela do mě zlost!“

„Tak sis to vychutnal,“ podotkl jsem, „mohl jsi jí pořádně vyčinit, ne?“

„Vyčinit?“ usmál se Franta, „to já vymyslel naprostou debilitu! Rozjel jsem se na kole za ní s tím, že jí kabelku vytrhnu z ruky jako pořádný lupič. Chtěl jsem ji vylekat!“

„To jsi udělal?“

„Jo,“ zastyděl se, „strhnul jsem jí kabelku…, měla co dělat, aby se s tím čakanem udržela. Když jsem se na ni otočil, tak mě málem trefil šlak!“

„Proč?“ zeptal jsem se hloupě.

„Ty vole,“ zakřičel, „protože to nebyla ona!“

„Cože?“ vyprskl jsem smíchem.

„No, já si ji spletl. Chápeš? Dvě stejné bundy, dvě stejné kabelky…, dokonce i boty. Začala řvát, že jsem zločinec a hulvát. Nenechala si nic vysvětlit. Než jsem se stačil vzpamatovat, sebrali mě četníci a drželi mě na služebně skoro dvě hodiny. Když jsem jim to vysvětlil, pustili mě, ale prý mi přijde předvolání k přestupkové komisi!“

„Tak to dopadlo celkem obstojně, ne?“

„Obstojně?“ rozčílil se, „jsi blbý? Tak to už budou, tím tuplem, vědět úplně všichni. A z blbého vtípku budu považován za vraha důchodců v celém městě. Moje tchyně bude mít zase navrch. Já se snad budu muset vystěhovat!“

Když odešel, pochopil jsem, že to není zlý člověk. Jen mi prostě potvrdil, že pošahaní jsme tak nějak úplně všichni. A to je hodně dobře. Nažehlený a vyumělkovaný svět by totiž byl úplná nuda.

P. S. Slepice si dávno sundaly provázky…, a já zase nevím, které to jsou. Holt, budu si je muset nechat.

Víš Honza