Zbožňuji svého psa. Je prostě úžasný. Je to plemeno, které svou rodinu miluje víc než sebe. Tolik věrnosti a lásky, které se vám od boxera dostává, vyváží i ty poškozené věci, které dokáže zlikvidovat.
Zbožňuji svého psa. Je prostě úžasný. To musí uznat kdokoliv, kdo měl někdy tu čest s německým boxerem. Je to plemeno, které svou rodinu miluje víc než sebe. Kohokoliv jiného, kdo na vás zvedne hlas, nebo vám chce ublížit, je schopen zlikvidovat na počkání. A umí poznat člověka, který to s vámi nemyslí dobře. Jednoho doručovatele by byl schopen zulíbat, dalšího, který má zjevně psy v nelibosti, by sežral i s pošťáckým autem. Tolik věrnosti a lásky, které se vám od boxera dostává, vyváží i ty poškozené věci, které dokáže zlikvidovat v době, kdy je doma sám…, a prostě jen čeká na vás. No jo, ale vysvětlujte to manželce. Jinak je to primárně zlaté psisko.
„Říkals, že určitě nebude divoký, když jsme si ho brali,“ neopomněla mi připomenout má úžasná žena. Ano říkal, ale ta energie, která je v něm, by dokázala rozchodit dva parní válce. Na druhou stranu je to plemeno, které je dosti choulostivé. Proto kupříkladu trefit délku vycházky, z níž se nebude celý večer vzpamatovávat, dá opravdu fušku. Jednou se na procházce chová zcela způsobile, vypadá, že je držitel několika trofejí za poslušnost a aristokratické vychování. Druhý den běhá dokola po louce, jako by jej píchlo do zadku tisíce včel, nereaguje na povely, zavolání a chová se jako totální debil. Jinak je to primárně zlaté psisko.
Totéž je i v situacích, kdy je nucen zůstat chvíli sám doma. Proto jsme museli vyměnit naše auto za větší a boxera vozíme vlastně pořád v kufru. Jak je totiž doma sám, většinou nám to vyčte. A to způsobem sobě vlastním. Na chodbě máme okousanou a oškrábanou stěnu. Přišli jsme o šité dekorace, obrázky na stěnách (nevím, proč je má drahá polovička stále věší zpátky), stříbrný náramek na ruku s perličkami (nalezen zcela neporušený v exkrementu, šperk už doma nechce nikdo nosit). Bundy máme všechny bez poutek na pověšení (nějak se ani nevyplatí je dokola přišívat). Vypínač v chodbě bude třeba vyměnit (psovi asi vadí tma a prostě si pořád rozsvěcuje). Jinak je to primárně zlaté psisko.
Když jsem si psa po několika letech vymodlil, slíbil jsem, že cokoliv zničí, tak to koupím obratem nové. Měl bych si asi najít přivýdělek, protože už jsem jel pro háčkovaný taburet, povlak na sedačku, novou komodu, lopatku na smetí, dámskou kabelku, obal na mobil, proutěný koš, pantofle, boty, dětské boty a čtvrtý koberec do obývacího pokoje. Všechny tři předchozí koberce (rozměr dva krát dva metry) zničil kousáním. Poslední, čtvrtý, ovšem sejmul velmi kuriózně. Lehl si pod stůl na záda, natáhl packy do vzduchu s tím, že se protáhne. Na koberec vylil vázu, dvě turecké kávy a zelený čaj. Jinak je to primárně zlaté psisko.
Vydal jsem se tedy směrem do prodejny v Bruntále, kde mě s úsměvem na líci přivítala prodavačka se slovy: „…tak co to bude tentokrát, pane Vavříku?“ Ironické, ale je fakt, že použila správně vokativ. „Potřebuji nový koberec,“ řekl jsem zcela automaticky. „Už zase? A opět (divný skandinávský název), nebo dáme nějaký nový typ? Jestli by to nechtělo vyměnit psa!“ Když jsem si to spočítal, měl bych už za ty koberce novou plovoucí podlahu do celého obýváku. Ale jak říkám, jinak je to primárně zlaté psisko, v životě ho nevyměním! Spíše začnu nakupovat koberce někde úplně jinde!
Váš Honza
