Slíbil jsem si, že na blog do konce roku nesáhnu, ale na druhou stranu uznejte…, kdy se vám stane, že vás na parkovišti cizího města chce zastřelit myslivec svou brokovnicí.
Slíbil jsem si, že na blog do konce roku nesáhnu, prostě si dám se psaním pauzu…, ale na druhou stranu ono to poslední dobou přichází úplně samo, jako kdyby mi ty příběhy servíroval sám nejvyšší přímo pod nos. No, uznejte…, kdy se vám stane, že vás na parkovišti cizího města chce zastřelit myslivec svou brokovnicí.
„Táto, vyrazíme do Krnova, je tam takový hezký obchod, chci se tam podívat už dlouho, vyvezeš mě?“ Kdo by těm jejím očím odolal, ví to již sedmnáct let. Má v nich něco, díky čemuž mne přesvědčí o tom sedmdesátém čtvrtém polštáři či třicáté osmé lucerně, že jsme je vlastně velmi nutně potřebovali.
Sedli jsme si celá rodina (rozumějte já, žena, pětiletá dcera a necelé dva roky starý německý boxer) do auta. Ještě před tím, než jsme nastartovali, mne z rádia upozornili na počty mrtvých a nakažených tak sugestivně, že jsem začal přemýšlet o tom, jestli by nebylo lepší se zabarikádovat doma, protože konec světa je tady. Zkontrolovali jsme respirátory a dezinfekci v autě, protože čert a kovid nikdy nespí, vypnuli jsme apokalyptické zpravodajství a vyrazili jsme. Už v první zatáčce jsem si začal připadat jako na školním výletě, protože holky rozbalily přichystané svačiny, jen ty řízky a kyselé okurky chyběly.
Po menším hledání a několika zaťukání na čelo od protijedoucích řidičů jsme dorazili statečně na místo určení na pidi parkoviště u obchodu. V těchto situacích s nostalgií vzpomínám na své první auto Renault Clio, se kterým se člověk vešel kamkoliv. Zároveň jste do něj dostali nákup z Ikea, stůl, čtyři židle, manželku a dokonce i tchýni. Dnes, pokud máte SUV, je parkování díky různým čidlům a zpětným kamerám komfortnější. Zajel jsem tedy na místo a liboval si, že jsem to zvládl hned napoprvé.
Pánové, dáte mi jistě za pravdu, že pokud cestujete s dámami, pak zvolání: „mně se chce čůrat“, se objeví dříve, než se stihne zahřát motor auta na provozní teplotu. Tentokrát se otázka potřeby vyskytla jen u dcerky, proto holky vyskočily z auta a upalovaly dolů pod svah za přilehlým panelákem s tím, že mám počkat v autě.
Během několika vteřin se otevřely dveře oprýskané Fabie stojící vedle mého auta…, no, otevřely…, to není ten správný výraz. Dveře auta se rozletěly jako lítačky westernového klubu s takovou rychlostí, že práskly do mého auta. Zvedl jsem hlavu a zíral ven, abych zjistil, že z Fabie leze asi sedmdesátiletý mužíček v mysliveckém obleku s brokovnicí. Parkoviště u paneláku ve městě je skutečně posledním místem, kde byste magora, který vystoupí s brokovnicí z auta, opravdu čekali. Měl jsem nahlas puštěno rádio, proto jsem je rychle ztlumil, abych slyšel, co ten člověk na holky křičí.
„To je úroveň! Že se nestyděj!“ cítil se pohoršen čůrajícím malým dítětem. Máchal u toho brokovnicí tak vztekle, že jsem měl o holky strach. Vyskočil jsem z našeho vozu a s nejdebilnějším dotazem, jestli má dotyčný nějaký problém, jsem během několika vteřin koukal do hlavně brokovnice. Jsem milovník díla Karla Maye, proto velmi dobře vím, že chlápkovi s nataženou bouchačkou se prostě neodporuje.
„A ty,“ křičel na mě, „se nauč parkovat tak, aby druzí mohli otevřít pořádně dveře!“
Holky mezitím zmizely za domem a já zalezl zpátky do auta. Chlápek sklopil brokovnici a odpotácel se do dveří paneláku.
Přemýšlím, jestli by se to stalo v jiné době. V době, kdy bylo vše tak nějak normální a měli jsme k sobě všichni trochu blíž. Nevím. Je pravdou, že bych nechtěl na svém parte mít napsáno: zastřelen na parkovišti naštvaným myslivcem. To už je snad lepší, když člověk umře smíchy.
Váš Honza
